Ansámbl – Urbanistický útvar charakteristický pro socialistický realismus. Tento pojem byl do Československa přenesen ze Sovětského svazu společně se samotným stylovým diktátem. Ansámbl je typ zástavby, který využívá formy konkrétních historických epoch (zejména renesance a klasicismu) a objekty sestavuje do uzavřených souborů. Důležitým rysem ansámblu je snaha o monumentální účinek architektury.
Armatura – Kovová výztuž betonové stavby. Výsledek, tzv. železobeton, je díky armatuře pružnější a snáší větší zátěž, protože kov lépe odolává namáhání v tahu. Beton samotný tuto vlastnost nemá.
Beton – Směs cementu, kameniva a vody, která tuhne postupně. Je proto možné ji odlévat do dřevěných nebo kovových forem a různě tvarovat. Beton znali už staří Římané, po dlouhá staletí se ale nepoužíval. Znovu jej objevili až stavitelé ve druhé polovině 19. století.
Bloková zástavba – Tradiční typ městské zástavby, kdy domy vytvářejí uzavřené bloky kolem dvorů. Bloky pak na sebe navazují a lemují ulice. Panelová sídliště bývají upořádána jinak, většinou tvoří takzvanou řádkovou zástavbu. V osmdesátých letech se projektanti sídlišť k bloku jako k městotvornému prvku vraceli (například Velká Ohrada v Praze).
Bodový dům – Dům s malou, obvykle čtvercovou půdorysnou plochou, která na mapě vypadá jako jeden bod. Má-li větší počet pater, mluvíme o domě výškovém či věžovém, lidově „věžáku“.
Bytové jádro – Bytové jádro soustředilo zdravotně technické zařízení bytu, vodovod, kanalizaci, případně plyn. Nejprve se vyrábělo jen jako sdružené instalační zařízení, od šedesátých let se pak používal takzvaný skříňový typ – prefabrikovaný celek koupelny a záchodu –, který se opakoval ve všech bytech panelového domu nad sebou. Na něj z druhé strany navazovala vestavěná kuchyňská linka. Sériová výroba kompletních bytových jader předpokládala použití lehkých konstrukcí, většinou z umělých hmot a kartonu, pro které se vžilo označení umakart. Cenou za lehkou konstrukci a levný materiál, které umožňovaly byty na sídlištích rychleji dokončovat, byla vysoká průzvučnost mezi bytovými jednotkami a podlažími.
Deskový dům – Několikapatrový dům, který má obdélný „štíhlý“ půdorys a podobá se silné desce. Na panelových sídlištích se vyskytuje nejčastěji.
Distribuční středisko (Dům služeb) – Dům služeb nebo také „distribuční středisko“ či „dům obchodu, služeb a osvěty“ představoval pro nově budovaná sídliště společenské centrum s takzvanou vyšší občanskou vybaveností. Ta zahrnovala maloobchody, stravovací a kulturní zařízení a služby. Jejich charakter a velikost závisely na spádovému okruhu, pro který mělo centrum sloužit, na počtu obyvatel, docházkové vzdálenosti apod. Podle daných výpočtů pak domy služeb nabízely odpovídající druhy prodejen, dále například restauraci, jídelnu či bufet, prádelnu, mandl, různé opravny, kadeřnictví, ale i kino, osvětový sál, čítárnu, poštu, případně služebnu Sboru národní bezpečnosti (SNB) či kancelář Obvodního podniku bytového hospodářství (OPBH).
„Experimentálky“, „Experimenty“ – Pojem, rozšířený zejména mezi pamětníky, označuje sérii experimentálních bytových domů ze šedesátých let. Série pokusných staveb vypracovaná několika krajskými projektovými ústavy měla ověřit nové progresivní stavební materiály a konstrukce vhodné k hromadné výstavbě (např. lehčený a litý beton, montovaný skelet apod.). Kromě technologických zlepšení však měly experimentálky splňovat i vyšší nároky na úroveň bydlení. Vybrané experimenty sloužily jako podklady pro nové celostátní typové projekty po roce 1964. Experimentování a hledání nových možností typizace vycházelo ze snahy ústředních orgánů státu zefektivnit hromadnou výstavbu a vyřešit nedostatek bytů do stanoveného roku 1970.
Hotelový dům (Dům hotelového typu) – Hotelový dům se objevuje od šedesátých let a představoval trochu jiný typ bydlení oproti původním kolektivním domům, které poskytovaly společné stravování, péči o děti apod. Domy hotelového typu byly určené zejména pro bezdětné páry či jednotlivce a počítalo se zde s častou fluktuací obyvatel. Domy nabízely společné stravování nebo veřejně přístupnou restauraci, případně některé služby (praní, žehlení apod.). Výstavba hotelových domů, které měly svou odlišnou sociální funkcí i podobou doplnit charakter soudobých sídlišť, pokračovala jen výjimečně i v sedmdesátých letech. Jejich vybavení bylo výrazně chudší a sloužily spíše jako ubytovny pro místní podniky.
Jeřábová dráha (jeřábový urbanismus) – Po této dráze se pohyboval jeřáb, který dopravoval panely po staveništi a vyzvedával je do příslušného patra právě montovaného domu. Jeřábová dráha se musela v závislosti na složitosti urbanistické kompozice opakovaně rozebírat a znovu stavět. Tlak na rychlost výstavby a její cenu, který se zvýšil především během normalizace, často vedl k tomu, že se domy stavěly co nejjednodušším způsobem – v pásech podél dráhy. Sídliště pak působí nahuštěně a nepřehledně. Tento nešvar býval nazýván „jeřábovým urbanismem“.
Kolektivní dům, koldům – Obytný dům s menšími byty a velkými společnými prostory, kde se soustředily služby pro obyvatele, například jesle, školka, kantýna nebo prádelna. Společně zajišťovaná péče o děti a sdílení namáhavých domácích prací měly usnadnit ženám, aby své síly uplatňovaly ve výrobě nebo v jiných zaměstnáních. U nás vzniklo několik kolektivních domů po druhé světové válce, v šedesátých letech pak podobné služby nabídly takzvané hotelové domy.
Kolektor – Podzemní tunel určený k ukládání inženýrských sítí ve městech. Výhoda kolektoru spočívá v uložení různých druhů kabelů do stejného tunelu, což umožňuje jejich snazší průběžnou údržbu i odstraňování havárií.
Komplexní bytová výstavba (komplexní bytová a občanská výstavba) – Představuje státem řízenou výstavbu plně vybavených a soběstačných sídelních celků. Takové obytné soubory a nová města se projektovaly již na počátku padesátých let v Ostravsko-karvinské pánvi. Na základě této zkušenosti vznikaly a v průběhu doby se zpřesňovaly rejstříky a normy občanské vybavenosti odpovídající vzestupně podle počtu obyvatel obytným skupinám, okrskům a obvodům. Od šedesátých let pak směrnice a normy „komplexní bytové a občanské výstavby“ platily závazně. Stanovovaly vybavení sídliště školskými zařízeními a určovaly velikost a rozsah služeb soustředěných do okrskových a obvodových středisek a jejich docházkovou vzdálenost. Od sedmdesátých let se častěji používá zkrácený pojem komplexní bytová výstavba (KBV), který do realizace sídlišť nadále zahrnoval občanskou, ale i technickou vybavenost (inženýrské sítě, komunikace, veřejné osvětlení apod.). Systém jasně klasifikované vybavenosti určovaly takzvané technicko-hospodářské ukazatele, na jejichž rozpracování se podílel Výzkumný ústav výstavby a architektury. V praxi se však realizace velkých sídlišť potýkala se špatnou koordinací všech projektových složek, které se na rozdílných úsecích stavby (inženýrských sítí, bytů, vybavení) podílely. Situaci komplikovala také kolísavá výroba materiálů a liknavost dodavatelů. Lidé na sídlištích tak na dokončení občanské vybavenosti, stejně jako chodníků či osvětlení čekali i několik let.
Konstrukční soustava – Soubor typizovaných prvků a způsobů jejich montáže. Postupně byly vyvíjeny a používány různé typy zděných a panelových soustav a jejich varianty. Mezi nejrozšířenější typové řady patří T (padesátá léta), G (padesátá až šedesátá léta) T 0 B (šedesátá až sedmdesátá léta) nebo VVU ETA, BaNKS či OP (osmdesátá léta).
Lodžie – Původně přízemní prostor renesančních a barokních zámků, otevřený do zahrady. Později se začal název používat také pro zastřešený balkon, zapuštěný do obvodové zdi domu. U některých panelových domů bývá lodžiemi tvořena celá fasáda.
Mezonetový dům – Větší obytný dům s byty o dvou otevřených podlažích. Podlaží jsou propojena průhledy a schodištěm uvnitř bytu.
Monolitický skelet – Kostra betonové stavby odlitá jako jeden celek přímo na staveništi. Obvykle umožňuje vytvořit rozmanitější vnitřní uspořádání domu i bytů než panelový, montovaný systém.
Montovaný skelet – Kostra betonové stavby složená a pospojovaná ze samostatných prvků.
Obvod – Organizační a urbanistická jednotka města, definovaná podle počtu obyvatel (30–50 tisíc). Kapacitně tvoří obvod mezistupeň mezi okrskem a městskou čtvrtí. Byl to hlavní sídelní útvar v rámci hromadné bytové výstavby.
Okrsek – Základní organizační, společenská a urbanistická jednotka města. Jedná se o koncept poloautonomního městského celku, jehož definice procházela proměnami v čase i prostoru. Zpravidla se optimální počet obyvatel okrsku pohyboval mezi 4 a 8 tisíci. Za hlavní prvek formující místní komunitu byla považována škola. První okrsky spadají do dvacátých let 20. století, kdy se začaly vyskytovat jak v USA, tak i v SSSR. V Československu se od tohoto principu začalo upouštět na sklonku šedesátých let.
Panel – Základní prvek panelového domu, který tvoří jeho zdi i stropy. Od padesátých let 20. století, počínaje konstrukční soustavou G, tvořil jeden panel celou stěnu místnosti. Podle potřeby se vyráběly panely s otvory pro okna či dveře, nebo plné stěny.
Parter – Přízemí budovy s veřejnou funkcí, přístupné většinou přímo z ulice. V některých typech panelových domů byly do parteru umísťovány obchody či úschovny kočárků a jízdních kol.
Prefabrikát – Prvek stavby, například bytové jádro nebo panel, který se předem vyrobí v továrně nebo v panelárně. Poté se dopraví na staveniště a smontuje s dalšími prvky. Tento stavebnicový způsob měl výstavbu urychlovat a zlevňovat, zároveň ale unifikoval výsledný vzhled budov.
Projektové ústavy (Stavoprojekty, Krajské projektové ústavy) – Po znárodnění stavebního průmyslu v roce 1948 vznikla jediná celostátní projektová organizace pod názvem Stavoprojekt, která byla se svými 1200 zaměstnanci největší na světě a zpracovávala stavební plány ke všem typům staveb. Až do roku 1952 byl Stavoprojekt součástí Československých stavebních závodů. V druhé polovině padesátých let byl pak několikrát reorganizován a vznikly jak specializované projektové ústavy (Agroprojekt, Chemoprojekt atd.), tak především Krajské projektové ústavy, které nově spadaly do kompetence krajských národních výborů. Jejich práce spočívala především v projektech pro komplexní bytovou výstavbu.
Proudová metoda výstavby – Měla zajistit plynulost všech prací na stavbě a jejich vzájemné navazování a to pomocí důsledné organizace každodenních úkolů a jejich striktního dodržování. Postup práce lze přirovnat k pásové výrobě přizpůsobené podmínkám stavby. Proudová metoda, přejatá ze Sovětského svazu, se u nás zaváděla a mohutně propagovala v padesátých letech. Využita byla například při výstavbě sídliště Dukla v Pardubicích, na Slovanech v Plzni nebo na Lesné v Brně.
Rozpon – Vzdálenost svislých nosných konstrukcí. V panelovém domě jde tedy o vzdálenost mezi dvěma nosnými panely, kterou překlenuje stropní panel. Rozpony v panelových domech se obvykle pohybují mezi třemi až šesti metry.
Řádková zástavba – Nejběžnější rozmístění domů na sídlišti. Zavedli je do praxe už funkcionalističtí architekti v době mezi dvěma světovými válkami. Domy tvoří řádky, mezi nimiž jsou zachovány určité rozestupy.
Sekce – Část panelového domu přístupná z jednoho komunikačního jádra, tedy schodiště popřípadě výtahu, proto se také často objevuje ve slovním spojení „schodišťová sekce“. Sekce mohou být rozděleny na koncové, mezi nimi se nacházející sekce řadové nebo – u pozdějších typů z osmdesátých let – sekce rohové.
Standardizace, normalizace – Metoda, která umožňuje najít u stavebních prvků optimální velikost a charakter – z hlediska funkce, ceny i uspokojení potřeb většiny uživatelů. Sjednocení rozměrů pak dovoluje daný prvek v modulových řadách mnohokrát opakovat. Rozměrové a modulové koordinace nejen stavebních prvků, ale nakonec i nábytku apod. byly později upravovány Československými státními normami (ČSN) a pro dosažení typizace bytové výstavby měly zásadní význam.
Technicko-hospodářské ukazatele (THÚ) – Soubor tabulek, který sloužil architektům při plánování sídlišť jako podrobný manuál k určení druhu, kapacity a rozmístění občanské vybavenosti. Tyto zásady, které vypracovával Výzkumný ústav výstavby a architektury, vycházely striktně z počtu obyvatel sídliště a jeho spádového území. Jejich cílem bylo vyrovnání životní úrovně obyvatel Československa.
Typizace – Cílem typizace je rozměrově a funkčně sjednotit co největší počet výrobků, bytů i celých domů a umožnit výrobní a stavební postupy stejného typu mechanizovat. Díky typizaci bylo možné sériově vyrábět stavební prvky (okna, dveře, schodiště) i velké konstrukční dílce (cihelné bloky, betonové stěnové a stropní panely) a skládat z nich jednotlivé typizované domy. V hromadném bydlení rozeznáváme dva proudy – prvkovou a objemovou typizaci. Ideálem té první měl být otevřený stavebnicový systém různorodých prefabrikovaných prvků, které lze využívat libovolně a kreativně, dokonce i napříč stavebními druhy (bydlení, občanská vybavenost). Oproti tomu objemová typizace, která nakonec ve stavebnictví převážila, měla za cíl typizovat celé projekty domů i jejich dispozice, čímž jejich vzhled nutně unifikovala.
Umakart – Druh izolační nebo krycí hmoty, vysokotlaký laminát. Vzniká slisováním silnějších papírů, které se vytvrzují umělou pryskyřicí při vysokých teplotách. Zhruba milimetrový materiál se lepí na nosné, zpravidla dřevotřískové desky. Obchodní značka Umacart vznikla zkratkou z umělého kartonu. V Československu byl vyráběn přibližně od čtyřicátých let 20. století.
Územní plán (ÚP) – Je základním nástrojem dlouhodobého územního plánování. Vyjadřuje hlavní záměry a zásady prostorového a funkčního uspořádání území. Podle zákona o územním plánování z roku 1949 se rozvojem celého města zabýval směrný územní plán (SÚP). Menší území určená k výstavbě nebo přestavbě pak dále zpracovával podrobný územní plán (PÚP), který se podle zákona z roku 1976 přejmenoval na územní projekt zóny (ÚPZ). Od roku 1992 se tyto dokumenty nazývají územní plán a plán regulační nebo zastavovací.
Věžový dům – Jinak také výškový dům, je dům s malou půdorysnou plochou a větším množstvím pater.
Zónování – Rozdělení města na okrsky, v nichž se soustředí jen jedna funkce. Ve městech tak vznikají například obytné, rekreační, výrobní nebo obchodní zóny. Doporučení používat zónování při stavbě nových měst obsahoval již v roce 1943 mezinárodní dokument s názvem Athénská charta.