V osmdesátých letech sílila kritika modernistického pojetí urbanismu a architekti opět začali vzdorovat technokratickému diktátu bytové výstavby. Po zhlédnutí nových sídlišť řada architektů i teoretiků volala po návratu k tradičním prvkům města, tedy ke koridorovým ulicím a uzavřeným blokům a náměstím. Pokračovalo se samozřejmě v projektech naplánovaných a rozestavěných v předchozí dekádě, ve stejných ekonomických omezeních a v systému direktivního plánování, a proto nelze tvrdit, že se posun názoru na nové sídlištní výstavbě výrazně podepsal. V průběhu osmdesátých let produkce panelových sídlišť postupně klesala, jednak vlivem ekonomických problémů státu, ale i díky vládnímu rozhodnutí z roku 1979 omezit asanace a soustředit se na renovaci starého bytového fondu. Historické čtvrtě činžovních domů se už neměly bourat, nýbrž opravovat a modernizovat, jak se k tomu přistoupilo například u pražské čtvrti Vinohrady.
Nejzávažnější urbanistickou realizací osmdesátých let se stalo pražské Jihozápadní Město, na jehož řešení proběhla soutěž již v letech 1967–1968. Na rozdíl od Jižního Města, koncipovaného jako jeden celek, zde Milan Klíma a Ivo Oberstein navrhli rozčlenění do čtveřice celků menších – Stodůlek, Lužin, Velké Ohrady a Nových Butovic. Stodůlky tvoří fragmenty pravoúhlých bloků, Lužiny se skládají z obrovitých polouzavřených polygonů, základem Nových Butovic je bulvár, který obepínají nepravidelně tvarované a opět polouzavřené útvary. Řešení Velké Ohrady přepracovali roku 1978 Jan Bočan a Zdeněk Rothbauer do podoby devíti čtvercových bloků přesně sesazených do mřížky. Tento model nejvíce připomíná rezidenční čtvrti činžovních domů z konce 19. století. Na rozdíl od nich ale mají domy na Velké Ohradě sedm pater a ulice šířku 40 metrů (ve starých čtvrtích 15–20 metrů). Zajímavý koncept Jihozápadního Města direktivní plánování přesto poškodilo, jak to ukazuje monotónní architektura jednotlivých domů a dramatické zvýšení počtu pater v rozporu s původními plány.
Výrazné prvky postmoderny vnesla do bytové výstavby osmdesátých let mladá generace architektů, kteří v té době přijímali podněty ze zahraničí, četli dobové teoretické texty (Roberta Venturiho, Kevina Lynche) a inspirovali se jimi. Patřili k nim například Zdeněk Hölzel a Jan Kerel, kteří na počátku osmdesátých let navrhli pražské sídliště Nový Barrandov. Realizace, která se protáhla do začátku devadesátých let, nese prvky tradičních městských forem. Autoři na sídlišti oživili základní městotvorné motivy: Ulice, náměstí, významné orientační body. Panelové domy vytvářejí z větší části polouzavřené bloky. Funguje zde i hierarchie prostorů, od veřejných přes poloveřejné předzahrádky s ploty před jednotlivými domy až k intimnějším plochám ve vnitroblo- cích. U domů se architektům po dohodě s dodavatelem podařilo použít panely nejen šedé, ale i hnědé a okrové. Typickou monotónnost sídlištní zástavby se Hölzel a Kerel rozhodli nabourat individuálně pojatými stavbami základních škol a velkorysým výtvarným generelem.
Hlavní projektant sídliště Vinohrady v Brně Jan Doležal počítal s návratem k organizované městské struktuře, to znamená k čtvercové síti ulic s alejemi a pěšími průchody. Občanskou vybavenost sídliště soustředil do jednoho centra. Rovněž brněnské Vinohrady se zařadily k menšině s probarvovanými panely. Také ve Zlíně nalezneme pozdní krásné sídliště, v lokalitě Jižní Svahy. Realizace probíhala ve dvou etapách od roku 1970 až do konce století. Architekti Jiří Gřegorčík a Šebestián Zelina rozptýlili zástavbu na zelených svazích, čímž navázali na nerealizovaný plán Le Corbusiera, který roku 1934 doporučil stavět rozsáhlé obytné domy nad údolím řeky Dřevnice. Zástavbě, tvořené mnoha typy bytových domů (bodové, terasové, chodbové, lodžiové), dominuje dvojice monumentálních segmentových obytných domů, ke kterým přiléhají objekty občanské vybavenosti. Jižní Svahy navazují na tradici baťovské architektury použitím speciálních panelů s obkladem z cihelných pásků.
Na královéhradeckém sídlišti Moravské Předměstí se autoři jeho urbanistického plánu, architekti Karel Marhold a Jiří Němec, snažili navrátit k tradiční městské struktuře bulvárem s kompletní občanskou vybaveností. Ten tvoří leitmotiv urbanistického konceptu, pracujícího s principem tzv. prostorového města, v němž je automobilová a pěší doprava vertikálně oddělena. Kryté široké chodníky lemované kavárnami a restauracemi se inspirovaly loubími kolem historických náměstí, která vyzývají k setkání s přáteli. Administrativou doplněné centrum čtvrti potlačuje negativní vlivy monofunkčních zón. Sídliště bylo budováno v letech 1972–1993.
Na závěr zmiňme zajímavé drobné sídliště ve východní části Pardubic, při ulici Dašické. Vzniklo v letech 1987–1990 podle návrhu Pavla Maleře, který použil atypickou panelovou konstrukci a vytvořil skutečnou architekturu s akcentovanými detaily, keramickým obkladem a výraznou barevností.