Již v průběhu šedesátých let procházelo modernistické pojetí urbanismu ve světě kritikou, a to pro svou odosobněnost, monotónnost a přemíru volného prostoru, v němž se lidé obtížně orientují. Debatovalo se tehdy o pocitech vykořenění a odcizení, jaké prý lidé na sídlištích prožívají. Tato kritika poznenáhlu vedla ke vzniku postmoderního hnutí v architektuře a urbanismu. Postmodernisté se začali vracet k tradičním formám v novém pojetí, místo sídlišť chtěli stavět skutečná města. Ozvěny této kritiky můžeme od konce šedesátých let sledovat i u nás. Skutečná postmoderna se však v návrzích českých sídlišť projevila jen vzácně, a to až v osmdesátých letech.
Etapa krásných sídlišť částečně zasahuje i do období politické normalizace v sedmdesátých letech, protože až tehdy se začaly stavět soubory navržené už v předchozí dekádě. Tyto projekty, někdy zajímavé, se však při realizaci dočkaly velkého zjednodušování a kompromisů, zejména z nančních důvodů, a jejich realita se tak vzdalovala původní vizi. Role architektů v sedmdesátých letech ztrácela na síle. Podobně jako v padesátých letech, při prosazování přísné typizace, se jejich práce zúžila na tvo bu urbanistických plánů. Architekturu panelových domů většinou autoři sídlišť nemohli ovlivnit. Stála za tím i nechuť státních stavebních podniků produkovat něco jiného, než co jim přikazovaly výrobní normy, a naprostá převaha stavebnictví nad architekturou v systému produkce bytů. Na prvním místě už nebyla kvalita, jako v šedesátých letech, nýbrž kvantita.
K příčinám této situace, která nepřinášela architektuře sídlišť nic dobrého, patřil fakt, že režimu se v šedesátých letech nepodařilo splnit slib, s nímž v letech 1959–1961 sám vystoupil – totiž dát každé rodině její vlastní byt. Předním zájmem státu se tak po roce 1970 stala realizace velkého množství bytů za nízké náklady a bez ohledu na jejich archi- tektonickou úroveň. Stát k tomu účelu nakoupil nová zařízení pro velké panelárny. Podporoval sice zavádění nových konstrukčních soustav (VVÚ-ETA, B 70, Op 1.11 nebo Larsen-Nielsen z Dánska), které slibovaly variabilnější a bohatší architektonické ztvárnění, panelárny však zužovaly skladbu jejich prvků a tak se jejich potenciálu nevyužilo. Třebaže v období normalizace vládl tuhý politický režim a volnou debatu o architektuře a stavebnictví potlačovala cenzura, v dobových odborných časopisech přesto kritiku nových poměrů ve stavebnictví nacházíme. Stát však upřednostňoval direktivní plánování s jeho závaznými technicko-hospodářskými ukazateli – například s nepřekročitelným limitem nákladů na stavbu jednoho bytu – a výstavba sídlišť proto procházela z architektonického a urbanistického hlediska úpadkem. Ze všech těchto důvodů jsme pro tuto etapu v historii sídlišť zvolili pojem technokratická fáze.
Typickým příkladem této situace se stalo pražské Jižní Město, budované od roku 1971 až do roku 1988. Původní návrh Jiřího Lasovského a Jana Krásného, vzešlý ze soutěže z let 1966 a 1967, zde při realizaci velmi utrpěl. Původně bohatá skladba bytových i jiných objektů se výrazně zúžila, postavilo se jen to nejnutnější, tedy panelové domy a autobusové zastávky, místo domů různého měřítka tu architekti mohli použít jen dva či tři typy velikosti bytového objektu. Občanská vybavenost, úpravy povrchů a zeleň se prováděly se zpožděním a ve velmi redukované formě. Podobný osud potkal většinu sídlišť v celé republice. V menším měřítku se to vše odehrálo například na pardubickém sídlišti Karlovina, jehož autoři původně počítali s velmi ambiciózní plasticky ztvárněnou architekturou, nebo u souboru Komenského Náměstí v Litomyšli, do jehož konceptu chtěli Ivo Loos a Jindřich Malátek zprvu vnést evokaci rostlého města, ale místo toho tu vzniklo sídliště obzvlášť stereotypní a pro dané místo na okraji historického centra nevhodné. Zprůmyslněné stavebnictví, které vytěsnilo tradiční řemesla, navíc nebylo zařízeno na opravy starších budov a tak se asanovaly celé starší čtvrti, které bychom z dnešního pohledu pokládali za cenné. Argumentovalo se také vyšším hygienickým standardem panelových domů ve srovnání se zástavbou z 19. století, jak ji v Praze představoval třeba Žižkov. Tuto výměnu staršího bytového fondu za nové panelové domy – takzvaný buldozérový urbanismus – ještě v sedmdesátých letech pokládalo mnoho architektů za správnou.
Vedle Jižního Města se dalším sídlištěm, degradovaným pod vlivem direktivního plánování, staly pražské Bohnice od architektů Václava Havránka a Lubomíra Kepky, nebo brněnské sídliště Československo-sovětského přátelství v Bohunicích navržené v letech 1972–1974 Jaroslavem Ryškou a Pavlem Krchňákem. Obě sídliště slouží za příklad toho, jak se v sedmdesátých letech nedařilo využít architektonický potenciál nové konstrukční soustavy, VVÚ-ETA v prvním a B 70 v druhém případě. Půdorysné formování sídliště v Bohunicích však přesto stojí za pozornost svými zubovitými útvary.
V Plzni patří k souborům technokratické etapy Lochotín od Zbyňka Tichého a Miloslava Sýkory (1974–1980). Přesto nás zde může zaujmout jeho severozápadní část, s domy řazenými do polouzavřených polygonů, jaké použil i olomoucký architekt Vít Adamec u sídliště Lazce (od 1976). Největší sídliště v Českých Budějovicích, Máj, vznikalo celá osmdesátá léta podle urbanistického plánu Jindřicha Rybáka a Václava Štěpána. Ti původně navrhovali čtyřpatrovou volnou zástavbu s dostatečnými odstupy a solidní občanskou vybaveností. Pod nátlakem ministerstva stavebnictví se však počet podlaží zvýšil a skladba objektů občanské vybavenosti zredukovala. Podobný osud postihl sídliště Mšeno v Jablonci nad Nisou, kde původní autoři, Josef Lhoták a Adolf Pospíšil, od projektu dokonce odstoupili, aby aspoň tak dali najevo nechuť ke vnucené stavební technologii a zvýšené hustotě zástavby. Projekt byl svěřen jiným autorům a jeho podoba se zdevalvovala.