Obeciny

Zlín

Urbanistický koncept

Do programu obytné architektury ve Zlíně se po skončení války dostaly také bytové domy, pro něž bylo vymezeno především nezastavěné území východně od centra města. Urbanistické řešení východní části Zlína, které v rámci regulačního plánu zpracovali architekti Jiří Voženílek a Vladimír Kubečka, zde spojilo soubory tradičních zlínských domků z režných cihel, třípodlažní řadové domy a nové výškové budovy od Miroslava Drofy v působivou kompozici. Urbanistickou koncepci vlastního sídliště Obeciny vypracoval Vladimír Kubečka. Do mírného svahu navrhl dvacet řad třípodlažních domů. Jednotlivé objekty byly sestaveny z liniově řazených sekcí. Prostory mezi bloky byly osázeny ovocnými stromy v duchu zlínské meziválečné koncepce města v zahradách.

 

Technologie, typy bytů

Schodišťové bytové domy z režného spárovaného zdiva navrhli architekti jako třípodlažní, s jedním podzemním podlažím a plochou střechou. Mají betonový základ i suterén, nosné obvodové zdivo je cihelné. Stropní desky a balkonové konzoly jsou železobetonové, strop nad posledním podlažím současně tvoří nosnou konstrukci střechy. Byty mají obývací pokoj, dvě ložnice, kuchyni a příslušenství, ke koncovým bytům patří ještě pracovna. Náklady na jednu bytovou jednotku byly po dokončení 262 000 Kč. Pro srovnání – v sériově stavěných dvojdomcích stála v té době bytová jednotka 250 000 Kč. Přesto dobový tisk upozorňoval na ekonomické přednosti nového domu: „Dvojdomek má jen větší obytnou plochu a zlepšenou konstrukci proti dřívějším typům (45 cm silné zdivo, betonovou střechu atd.), ale bez dalšího vybavení. V nájemných domech je navíc za přibližně stejný náklad ústřední teplovodní topení, teplá voda, parketové podlahy v obytných místnostech, gumové podlahy ve všem příslušenství, keramické obklady v lázni a kuchyni, úplné vybavení kuchyní vestavěným nábytkem, vestavěná úklidová skříň a centrální spalování odpadků.“ (Jiří Voženílek, Nová výstavba Zlína, Nájemní dům o třech podlažích, Architektura ČSR, 1947)

 

Umělecká díla

Každý vchod má nad vstupními dveřmi reliéf, který vytvořili studenti uměleckoprůmyslové školy ve Zlíně. Jde o přírodní motivy, znamení zvěrokruhu i figurální tematiku (vlaštovka, včela, ještěrka, květina, slunce, vinná réva, kolébka, sázení stromu, dítě, žena, žnec, parašutista). V parčíku před obchodním střediskem byla v roce 1981 odhalena busta Julia Fučíka od sochaře Jana Vlacha.

 

Sídliště dnes

Urbanismus celé čtvrti zůstal téměř nezměněn. V roce 2003 proběhla obnova městské zeleně, byly pokáceny staré stromy a vysázeny nové, revitalizací prošla dětská hřiště a sportoviště. Rozšířily se také parkovací plochy, opravily chodníky a komunikace. Sídliště spadá do městské památkové zóny Zlín, ale jednotlivé domy nejsou samostatně chráněny. K zachování původních kvalit sídliště sice přispívá tzv. Pasportizace stavebního stavu památkových objektů z roku 2003, která objekty dokumentuje a navrhuje vhodný postup při jejich případné obnově, nicméně zásahům do jejich vzhledu se nedaří zcela zabránit. Nad vstupy a balkony vznikly materiálově i konstrukčně nevhodné stříšky a původní dřevěná okna byla nahrazena plastovými.

 

Příběh sídliště

Na sklonku 2. světové války, v roce 1944, bombardovalo Zlín spojenecké letectvo. Nálety poškodily nejen továrnu, ale také řadu společenských a obytných staveb. Po válce byl v návaznosti na zlínskou urbanistickou tradici a s vědomím odpovědnosti za budoucí rozvoj zpracován nový regulační plán. Jeho autoři pod vedením Jiřího Voženílka do něj zapracovali mnoho změn, které následně ovlivnily architektonickou tvář Zlína.

Při obnově továrny i veřejných budov se nadále využívala kombinace železobetonového skeletu a cihelného režného neomítaného zdiva. Tradiční zlínská technologie se zpočátku uplatnila i v bytových stavbách. To přispělo k zachování kontinuity s předválečnou etapou. Po celou dobu války se byty kvůli stavební uzávěře nestavěly, část bytového fondu byla navíc zničena během bombardování. Kvůli naléhavé potřebě nových bytů začala ve Zlíně v roce 1946 realizace třípodlažních domů ve čtvrti Obeciny. Šlo o první poválečné sídliště ve Zlíně, ale především o vůbec první vícepodlažní domy ve městě, tedy o nový typ zástavby. Projekt typových bytových domů od Vladimíra Karfíka, dvorního architekta meziválečného Baťova Zlína, pochopitelně respektoval tradici režného cihlového zdiva. Nejednalo se tedy zatím o panelové sídliště, i když v té době již ve Zlíně probíhaly první experimentální realizace z panelových dílů. Oproti předválečným koloniím individuálních domků se přistoupilo ke kolektivnějšímu pojetí bydlení – sídliště Obeciny je přechodem na jinou formu bydlení a vyšší bytový standard.

Typové domy se skládaly ze sekcí, v každé bylo šest třípokojových bytů, koncové, k jihu obrácené sekce měly byty se čtyřmi pokoji. V koncové severní sekci se jeden z pokojů rozšiřoval o arkýř se zalomeným oknem pro lepší přístup slunce. Byty měly východozápadní orientaci. Odlišnou dispozici mají objekty poslední etapy (VIII a IX) a dům na Dílech VI. Řada prvků, jako pootočení rizalitů u koncových sekcí k západnímu slunci, balkony, které byly tak velké, aby tam bylo možno umístit kočárek, či shozy odpadu, odpovídala svým důmyslným řešením a kvalitním designem poválečné skandinávské architektuře, kterou zlínští architekti programově sledovali. Prvních 24 bytů sídliště Obeciny I–XII bylo předáno k užívání v roce 1947 – byly to vůbec první dokončené nové byty v poválečném Československu. V březnu 1951 se Obeciny přejmenovaly na Čtvrť Julia Fučíka. Na začátku 60. let a v letech 70. se čtvrť postupně dostavovala do konečné podoby dvaceti řad obytných bloků s obchodem, mateřskou školkou a garážemi.

 

Architekti

Vladimír Kubečka (1913–1977) patřil mezi architekty, kteří po roce 1945 úspěšně navázali na meziválečnou tradici firmy Baťa. Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u profesora Pavla Janáka a v roce 1936 nastoupil u firmy Baťa. V poválečných letech se zapojil do obnovy Zlína, stal se členem skupiny pro regulační plán a podrobně se zabýval osazením výškových objektů v panoramatu města i celého Podřevnického údolí.

Vladimír Karfík (1901–1996) vystudoval architekturu na Českém vysokém učení technickém v Praze. Praxi absolvoval v pařížském ateliéru architekta Le Corbusiera. Do stavebního oddělení firmy Baťa ve Zlíně přišel v roce 1930 po tříletém působení u architekta Franka Lloyda Wrighta v USA. Pracoval na řadě projektů pro firmu Baťa nejenom doma, ale i v zahraničí. Podle Karfíkova návrhu se ve Zlíně dostavěl firemní Společenský dům (1931, dnes Hotel Moskva) či šestnáctipodlažní správní budova č. 21 (1938), která patří k vrcholným dílům meziválečné české architektury. Ve Zlíně Karfík působil do roku 1946, kdy po neshodách odešel do Bratislavy. Působil tam na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické.

Miroslav Drofa (1908–1984) nastoupil po studiích stavební průmyslovky v Plzni roku 1928 do stavebního oddělení firmy Baťa ve Zlíně jako asistent a kreslič. Od roku 1933 se podílel na plánech a projektech továren a satelitních měst Baťovy firmy u nás i v zahraničí. Po roce 1945 pracoval v nástupnické organizaci Stavosvit a od roku 1952 v Centroprojektu (projekty areálů lehkého průmyslu).

 

Zdroje

Archiv Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, pozůstalost Pavla Nováka.

Stavební archiv Magistrátu města Zlína, Obeciny I–XII, čp. 3918–3920, 4025–4027, 4179–4186, Pasportizace stavebního stavu památkových objektů.

 

http://www.zlin.estranky.cz/clanky/novy-zlin/ctvrt-julia-fucika--_obeciny_.html, 15. 11. 2014.

Miroslav Drofa, Architektura ČSSR, 9–10, roč. XXVII, 1968, s. 64.

Ladislava Horňáková, Miroslav Drofa – architektonické dílo, Prostor Zlín, roč. V, 1997, č. 4, s. 20–22.

Místní části, Obeciny…, Magazín Zlín, 2010, č. 7, s. 12.

Vlasta Štursová, Zlín – první dokončené byty 2 LP, Architektura ČSR, roč. VI, 1947, s. 193.

Jiří Voženílek, nová výstavba Zlína, Nájemní dům o třech podlažích, Architektura ČSR, roč. VI, 1947, s. 81.

 

Ulice: 
Přílucká
Tomáše Bati
Autor: 
Vladimír Karfík
Vladimír Kubečka
Technologie: 
zděná
Projekt od: 
1946
Realizace od: 
1946
Realizace do: 
1974
Fáze: 
1. Dřevní fáze
Investor: 
Krajský národní výbor ve Zlíně a Baťa, národní podnik
Realizace: 
I. etapa 1946–1949, Stavosvit Zlín II. etapa 1960–1962, Zlínská stavební společnost, národní podnik III. etapa 1969–1974, družstevní výstavba svépomocí
Objem počet bytů: 
600
Objem počet obyvatel: 
1 400
Autor textu: 
Ladislava Horňáková
Technologie - skupina: 
1. zděné tradiční