Urbanistický koncept
Sídliště Trávníky vzniklo na nezastavěných travnatých pozemcích na sever od železniční trati Otrokovice–Zlín. Původně se nepočítalo s tak rozsáhlou výstavbou – architekt František Rozhon navrhl na poměrně nevelkém prostoru soubor výškových domů, pro něž použil tradiční konstrukční soustavu G 57 s dílčími změnami. S rozvojem průmyslových podniků, mezi nimiž vynikl nový podnik Rudý říjen (Barum) na výrobu pneumatik, se sídliště rozšířilo k severu. Protože šlo o území s bahnitým podložím, stavělo se na navezené zemině. Architekt Rozhon tu kombinoval výškové, deskové a bodové domy na šachovnicovém rastru, u deskových domů střídal severojižní a východozápadní orientaci, okraje sídliště akcentoval výškovými domy o 11 a 13 podlažích. Hmotová kompozice sídliště vcelku nenásilně navazuje na starší vesnickou zástavbu, výškové domy působí jako dominanty v panoramatu Otrokovic při příjezdu od Zlína.
Technologie, typy bytů
Výškové domy první etapy Trávníků používají stavební konstrukci G 57, jak ji charakterizujeme v popisu zlínského sídliště Bartošova čtvrť. V mladší fázi výstavby se uplatnil systém B 70, jeden z typů tzv. nové konstrukční soustavy, uváděné do praxe po roce 1972.
Na sídlišti jsou zastoupeny byty všech kategorií, od jednopokojových až po čtyřpokojové. Třípokojový byt (3 pokoje, kuchyň, předsíň, koupelna, WC, komora, šatna, lodžie) má podlahovou plochu 69,75 m2. Byty byly vybaveny kuchyňskou linkou, umakartovým jádrem, podlahami z parketových mozaik a z PVC.
Na sídlišti Trávníky architekti zkombinovali několik základních typů domů. Dominují deskové domy – čtyřpodlažní se skládají z 9 sekcí, osmi- a devítipodlažní mají 4 sekce. Výrazné panorama tvoří 9 jedenácti- a třináctipodlažních výškových domů a celek doplňují bodové domy o 6 podlažích.
Umělecká výzdoba
V rámci výstavby sídliště se architekti snažili také o kultivaci veřejných prostranství. Na výtvarné řešení byla určena zákonem stanovená částka, která činila čtyři procenta z celkového rozpočtu na výstavbu. Z výtvarné výzdoby Trávníků lze uvést keramické reliéfy na dělících stěnách dětských hřišť.
Sídliště dnes
Sídliště Trávníky, soubor obytné zástavby s významným zastoupením občanské vybavenosti, se z hlediska urbanistické struktury stabilizovalo a nezahušťuje se dalšími stavbami. V posledních letech zde proběhla částečná nebo úplná revitalizace všech 91 domů. Nepodařilo se ale dodržet ani jednotnou linii úprav, ani barevné řešení. Zavěšené balkony byly na některých domech nahrazeny lodžiemi, u deskových domů přibyly střešní nástavby. Přestože jde o víceméně typizované panelové sídliště, nachází se zde více variant panelových systémů. Trávníky si tak uchovávají svůj rozmanitý charakter, zvýrazněný navíc dvěma fázemi vzniku, které dokládají vývoj panelové výstavby v 60. a 70. letech.
Na dosud nezastavěném území na východ od stávajícího sídliště se plánuje stavba nového obytného souboru, která by měla navázat na kompoziční osu Trávníků, tvořenou Hlavní ulicí.
Příběh sídliště
Otrokovice jsou dnes druhým největším městem bývalého okresu Zlín, důležitým dopravním uzlem na trati Přerov–Břeclav a významným průmyslovým centrem. Přitom ještě na přelomu 19. a 20. století šlo o malou dvoutisícovou obec. Rozvoj Otrokovic úzce souvisí s blízkým Zlínem. Kvůli výhodné poloze u vodní cesty na řece Moravě i u železniční trati sem firma Baťa od 30. let minulého století přenesla řadu svých výrobních aktivit. Na pravém břehu Moravy založila firma novou čtvrť Baťov s vlastním moderním centrem. Od 1. ledna 1949 se staly Otrokovice a sousední obec Kvítkovice součástí města Gottwaldova jako jeho XI. a X. městská čtvrť. V roce 1960 se obce Otrokovice a Kvítkovice spojily, o čtyři roky později byl tento celek povýšen na město Otrokovice s deseti tisíci obyvateli. S růstem počtu pracovních míst souvisela i potřeba rychlé bytové výstavby a na loukách u starých Kvítkovic se započalo s realizací I. etapy panelového sídliště Trávníky, která byla dokončena v roce 1967.
Se stavbou nové pneumatikárny Rudý říjen (dnes Barum Continental) v letech 1966–1972, podle projektu architekta Jiřího Jandery, se počet obyvatel Otrokovic zvýšil na dvojnásobek. Tato zatím poslední velká průmyslová expanze podnítila také výstavbu II. etapy trávnického sídliště. Nové zástavbě bohužel padly za oběť některé staré památky na otrokovickém území v čele se zámkem hrabat Rottalů. Panelové domy sídliště Střed se stavěly přímo v asanovaném centru města. V letech 1971–1975 následovalo další otrokovické sídliště Štěrkoviště, složené z deskových domů podle návrhu architekta Miroslava Totuška.
Architekti
Autor sídliště Trávníky František Rozhon (1926–2003) absolvoval pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u profesora Adolfa Benše a od roku 1953 byl zaměstnancem Stavoprojektu Gottwaldov. V roce 1955 spolu s Adolfem Benšem a Jaroslavem Kadlecem získal 1. cenu v soutěži na Kulturní dům v Gottwaldově, která byla v tisku hojně reflektována. Vedle školních budov ve Zlíně nebo ve Starém Městě u Uherského Hradiště se jeho hlavním dílem stalo Divadlo pracujících ve Zlíně (1958–1967), které Rozhon navrhl ve spolupráci s pardubickým architektem Miroslavem Řepou. Podílel se především na stavebním a technickém řešení a organizaci výstavby. Byl ve své práci vždy velmi důsledný a neústupný. Ve zlínském Stavoprojektu pracoval až do svého odchodu do důchodu.
Zdroje
Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, archiv, pozůstalost Pavla Nováka.
Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, archiv, vzpomínky architekta Adolfa Šroma.
Městský úřad v Otrokovicích, stavební archiv, archiv Společenství vlastníků.
Pozemní stavby Gottwaldov, fotoarchiv, uloženo v Moravském zemském archivu Brno, Státní okresní archiv Zlín, fond města Otrokovic.
20 let Pozemní stavitelství, generální ředitelství, Ostrava, 1965–1985, Brno 1985.
Josef Bartoš a kol., Otrokovice, dějiny a současnost, Otrokovice 1981.
Pozemní stavby Gottwaldov, národní podnik, nositel Řádu práce, neprodejná podniková publikace, nedatováno.
Radomíra Sedláková, Zlín – Gottwaldov: Proměny architektury v letech 1945–1960, in: Ladislava Horňáková – Radomíra Sedláková (eds.), Fenomén Baťa – Zlínská architektura 1910–1960, Praha – Zlín 2008, s. 181–182.