Sídliště Stalinových závodů

Litvínov

Urbanistický koncept

Sídliště nazývané Stalinovky navazuje na obytný celek Osada na východním okraji Horního Litvínova. Z jihu toto území ohraničuje výchoz uhelné sloje a ze severu prudké, zalesněné svahy Krušných hor. Čtvrť Osada postavili Němci během války pro zaměstnance nedalekých chemických závodů v Záluží, takže je zřejmé, že se již tehdy myslelo na přímé napojení celku na jihovýchodní silniční obchvat města, který tvoří spojnici sídliště s chemickými závody. Osada vyrostla na převážně pravidelném pravoúhlém vzorci bytových domů v tzv. heimastilu. Tato kompaktní formace budov je ohraničena domy podél Podkrušnohorské ulice. Při výstavbě tohoto celku se uplatnily dvoupodlažní bytové domy se sedlovou střechou, které se staly předobrazem mnoha urbanistických řešení pozdních 40. a 50. let.

Stalinovky naopak definuje spíše rozvolněná skladba šikmo k ulici orientovaných bytových domů či řadových domků. Z jiné koncepce mohutného obytného monobloku, ztvárněného moderními pozdně funkcionalistickými formami, naopak vyšel litvínovský koldům – i z dálkových pohledů dominanta Stalinovek. Takto nově vzniklé území Osada–Stalinovky mělo v rámci litvínovské aglomerace velký význam. Jako samostatný celek na východním konci města tvořilo jakousi protiváhu Chudeřínu na západě, který bezprostředně navazoval na město. Vlastní Horní Litvínov si tak zachoval centrální polohu mezi těmito satelity. Obě lokality propojila Podkrušnohorská ulice, jež se táhne pod svahy Krušných hor a protíná severní okraj města.

 

Technologie, typy bytů

Dvouletková zástavba Stalinovek vesměs nepřekračuje čtyři podlaží a koncepčně navazuje na sídliště Osada postavené za války německými architekty. Při navrhování řadových rodinných domků se již počítalo s prefabrikovanými moduly. Tvoří je buď termobetonové tvárnice nebo cihly, stropy jsou z prefabrikovaných dřevěných dílců. Manželé Kittrichovi domy řešili na jednotném půdorysném typu se sedlovou střechou. Stavby spojovali do soustav po dvou, čtyřech nebo až osmi. Přízemí domků tvoří kuchyňský kout a větší obytná místnost s přímou návazností na venkovní terasu, v patře se nachází ložnice a dětský pokoj. S obdobnou dispozicí se setkáme i u mezonetových bytů v litvínovském kolektivním domě. Při stavbě koldomu použili architekti v té době ještě neosvědčené konstrukční řešení. Základ obytných křídel domu měla původně tvořit ocelová skeletová konstrukce v kombinaci s výplňovými prefabrikáty, střední spojovací část dostala konstrukci železobetonovou. Vznikl dokonce zkušební rodinný dvojdomek složený ze dvou mezonetových bytů. Nakonec se vybralo levnější konstrukční řešení, která využívalo železobetonové monolitické stropy a stěny z termobetonových a křemelinových tvárnic.

 

Umělecká díla

Ačkoli architektura koldomu se hlásí k meziválečnému funkcionalismu a podařilo se jej v této podobě také dostavět, v interiéru je již patrná estetika socialistického realismu raných 50. let. Ve vstupním vestibulu najdeme barevnou mozaiku v nadživotní velikosti znázorňující rodinu nebo skleněné tvarovky s reliéfními postavami dělníků, které jsou součástí luxferové stěny. Na konci 50. let bylo jako součást areálu koldomu postaveno veřejné koupaliště se zázemím a převlékárnami. Pro ochozy této podlouhlé trojpodlažní stavby navrhl v 60. letech třináct dekorativních panelů přední představitel české abstraktní malby Zdeněk Sýkora. Tato díla se však bohužel nedochovala.

 

Sídliště dnes

Sídliště doplňují pozdější dostavby občanské vybavenosti vázané na Podkrušnohorskou ulici. Vznikaly od 60. do 90. let minulého století, počínaje kulturním domem Citadela a přilehlými obchodními středisky. V roce 1984 vyhořela střední část koldomu. Požár nenávratně poničil především prostory restaurace, kterou se poté již nepodařilo zrekonstruovat do původní podoby. V letech 1998–2004 prošel koldům rozsáhlou rekonstrukcí, za níž převzal architekt Pavel Břežanský ocenění Fasáda Ústeckého kraje za rok 2004. Litvínovský koldům je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky, zajímá se o něj také organizace UNESCO.

 

Příběh sídliště

Už v roce 1946 vypsalo vedení Stalinových chemických závodů v Záluží ideovou architektonickou soutěž na nový obytný celek pro své zaměstnance. Program soutěže požadoval vedle různorodých obytných typů také stavbu pro kolektivní bydlení. Šlo o vůbec první soutěž na řešení bytové výstavby v osvobozené republice, která se zároveň musela zaměřit na širší problematiku sídelního celku. Tematickým pojítkem soutěžních návrhů se stalo racionální a funkční propojení obytných domů pro dělníky s jejich pracovištěm, ale také vytvoření příznivého prostředí sídliště.

Soutěž na řešení sídliště Stalinových závodů (tzv. Stalinovek) vyhrál kolektiv pražských architektů vesměs složený z významných osobností předválečné avantgardy – Josefa Havlíčka, Josefa Kittricha, Emanuely Kittrichové, Václava Hilského, Evžena Linharta, Františka X. Pacholíka a Jaroslava Pokorného. Kromě standardní dvouletkové zástavby se zde uplatnily typové řadové domky navržené manželi Kittrichovými, dvojdomky od Jiřího Štursy a Vlasty Štursové nebo 22 bloků řadových domků od Josefa Havlíčka. Na severovýchodní hranici sídliště vznikla v letech 1949–1953 opět podle projektu Josefa a Emanuely Kittrichových moderní základní škola I. a II. stupně. Na samém okraji Stalinovek navrhli v roce 1947 architekti Evžen Linhart a Václav Hilský výškový kolektivní dům, který se měl stát ideovým završením celého sídliště. Spojoval v sobě všechny tehdejší snahy po pokračování v předválečné funkcionalistické tradici a zároveň reflektoval dobové mezinárodní diskuse o bydlení a bytové výstavbě pro velké průmyslové závody.

Koldům vyrostl mimo obytný okrsek, na pozadí Krušných hor, jejichž jedinečného panoramatického působení si autoři byli vědomi. Proto zvolili neobvyklé kompoziční řešení, které umožnilo rozvinout stavbu v požadované dimenzi, ale nebránilo průhledu na horské svahy a dostatečnému oslunění interiérů. Objekt se dělí na dva třináctipodlažní celky s šikmo vedenými křídly. Ty se rozevírají do prostoru a odhalují nižší, sedmipodlažní středovou část, která obě zrcadlově řešené hmoty propojuje. Soutěžní projekt utopicky zamýšlel vytvořit zde řadovou soustavu sedmi těchto identických objektů, zrealizoval se ale pouze jeden.

Původní návrh počítal s až 350 byty různé velikosti, od garsoniéry po třípokojový byt, který je netradičně řešený jako dvoupodlažní. Rozdílnou skladbu bytů autoři přiznali ve fasádě domu. Společné, kolektivní zázemí se soustřeďovalo do částečně zapuštěné středové části, kde kromě jeslí a školky mohli obyvatelé najít také prádelnu, restauraci, holičství a kadeřnictví, klubovny, knihovnu, krejčovství a obchody. Poslední tři podlaží zaujímal internát pro mládež a střechu pak rekreační plochy s pergolou. Provozní stránku bytů i služeb v domě autoři promýšleli do nejmenších detailů, od kuchyňských koutů a vestavěného typizovaného nábytku až po boxy se vstupy z bytu i ze společné chodby, které měly sloužit bezkontaktnímu sběru či roznášce prádla z centrální prádelny nezávisle na přítomnosti majitele. Dům měl navíc potrubní shoz odpadků svedený do vlastní spalovny v suterénu.

Projekt litvínovského kolektivního domu získal již v roce 1947 zlatou medaili na Trienále užitého umění v Miláně. Západní křídlo koldomu se dostavělo roku 1953, ale celý objekt byl dokončen až v roce 1958. Během zdlouhavé realizace stavbu nezřídka častovala kritika provázená diskusemi o tom, zda dům vůbec dostavovat. Kritici raných 50. let architekturu koldomu odsuzovali jako formalistický a funkcionalistický omyl. Později, po dokončení stavby, už odborná veřejnost vnímala koldům pozitivněji, například jako: „velký a vážný přínos našemu architektonickému vývoji“ (Adolf Benš, 1959). Výstavba sídliště Stalinovky trvala také hluboko do 50. let, což opět způsobilo charakteristické mísení dvouletkové a pozdější zástavby.

 

Architekti

Spoluautor koldomu Václav Hilský (1909–2001) vystudoval v letech 1929–1935 architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Otakara Novotného. Patřil k předním architektům meziválečné avantgardy, jako člen Levé fronty se zabýval sociálními aspekty nové architektury. V poválečném období se podílel na zastavovacím plánu nových Lidic (1946–1957), na sídlišti Sítná v Kladně (1965–1973), s Otakarem Jurenkou navrhl palác Centrotex v Praze na náměstí Hrdinů (1970–1978).

Partner Václava Hilského při projektování koldomu Evžen Linhart (1898–1949) vystudoval v letech 1918–1924 České vysoké učení technické v Praze u profesora Antonína Engela. Ve 20. letech patřil do neformálního uskupení mladých architektů Puristická čtyřka a v roce 1923 se stal členem Devětsilu. Studoval Le Corbusierovo dílo, což mělo vliv na jeho funkcionalistické projekty. Navrhl řadu moderních staveb především v Praze; vlastní vilu v ulici Na viničních horách (1927–1929), vilu Eduarda Lisého na Babě (1931–1932) nebo budovu gymnázia na Evropské třídě (1937–1938).

 

Zdroje

Státní okresní archiv Most

 

Adolf Benš, K otázkám prvních kolektivních domů, Architektura ČSR XVIII, 1959, s. 30–34.

Hubert Guzik, Čtyři cesty ke koldomu, Praha 2014, s. 75–103.

Václav Hilský, Kolektivní dům v Litvínově, Tvar, roč. X, 1958, č. 4, s. 98–102.

Václav Hilský, Stavba kolektivního domu v Litvínově, Architektura ČSR, roč. XVIII, 1959, č. 1, s. 18–27.

Jiří Hrůza, Sídliště na Mostecku, Architektura ČSR, roč. XVII, 1958, č. 2, s. 55–68.

Josef Kittrich, Dům společenského bydlení, Architektura ČSR, roč. VI, 1947, č. 1, s. 5–6.

Libuše Pokorná, Litvínov v proměnách času, Litvínov 2003.

Radomíra Sedláková - Pavel Frič, 20. století české architektury, Praha 2006.

Stanislav Semrád, Kolektivní dům Stalinových závodů, Architektura ČSR, roč. V, 1946, č. 7, s. 194–201.

Oldřich Stibor, Hornická kolonie SHD na „Koňském vrchu“ v Mostě, Architektura ČSR, roč. VI, 1947, č. 1, s. 4.

Rostislav Švácha, Funkcionalistická tvorba architekta Václava Hilského, Umění, roč. XLIII, 1995, č. 1–2, s. 134–148.

Vladimír Wynnyczuk, K některým společenským problémům bydlení v kolektivních domech, Architektura ČSR, roč. XVIII, 1959, č. 1, s. 36–37.

Kimberly Elman Zarecorová, Utváření socialistické modernity, Praha 2015, s. 63–81.

 

Ulice: 
Podkrušnohorská
S. K. Neumanna
Autor: 
Josef Havlíček
Josef Kittrich
Emanuela Kittrichová
Jiří Štursa
Vlasta Štursová
Václav Hilský
Evžen Linhart
František X. Pacholík
Jaroslav Pokorný
Technologie: 
termobetonové tvárnice nebo cihly, stropy jsou z prefabrikovaných dřevěných dílců
Projekt od: 
1946
Projekt do: 
1951
Realizace od: 
1948
Realizace do: 
1958
Fáze: 
1. Dřevní fáze
Investor: 
Stalinovy závody, n.p. Záluží
Realizace: 
Konstruktiva a Československé stavební závody, národní podnik Ústí nad Labem
Objem počet bytů: 
620
Objem počet obyvatel: 
8 000
Autor textu: 
Jana Zajoncová
Technologie - skupina: 
1. zděné tradiční