Urbanistický koncept
Výstavba Severního Předměstí začala souborem Lochotín, jehož nepřehledné urbanistické řešení vychází podle autorů Zbyňka Tichého a Miloslava Sýkory z konfigurace terénu. Architekti sídliště seskládali z nízkých čtyřpatrových bodových domů, které většinou stojí společně po trojicích, ale nacházejí se také podél západní obvodové komunikace. Naopak severní a východní okraj lemují osmipatrové liniové domy na pilovitém půdorysu. V pravidelných řadách zde také stojí osmipodlažní deskové domy s ustoupenými sekcemi. Nákupní střediska architekti umístili vně obytné zástavby, u hlavních komunikací a s návazností na hromadnou dopravu. Do vnitřních klidových ploch sídliště situovali školské areály a plavecký bazén. Výjimkou je nákupní centrum Atom v samotném středu sídliště a bolevecká základní škola v jeho severovýchodním cípu, která zde stála již dříve.
Technologie/Typy bytů
Panelové domy na sídlišti Lochotín architekti vyprojektovali v krajské konstrukční soustavě PS 69/2 se systémem příčných a podélných nosných stěn s malým rozponem 3,6 m a s polozapuštěnými lodžiemi. Stejný konstrukční systém najdeme také u atypických polygonálních domů na Borech a v porovnání s domy na Lochotíně tak můžeme nahlédnout šíři možností práce s daným typem. Nejzajímavější jsou osmipatrové liniové domy s pilovitým půdorysem – jde o kombinaci tří různých rozponů konstrukční soustavy. Neobvykle řešené dispozice nabídly byty až o třech ložnicích. Právě tyto domy se však během realizace ukázaly kvůli větším plochám izolovaných štítových stěn jako ekonomicky i stavebně příliš náročné a od jejich použití v dalších souborech Severního Předměstí se upustilo.
Umělecká díla
Utužení politických poměrů a návrat cenzury zasáhl také volnou uměleckou tvorbu. Dosavadní Svaz českých výtvarných umělců, který zajišťoval téměř jediný způsob obživy pro profesionální umělce, byl kvůli přejímání „západní elitářské módy“ v roce 1970 rozpuštěn a následně ustanoven nový, v němž ale mohli působit pouze politicky prověření umělci. Umělecké komise svazu rozhodovaly o tématech i ztvárnění uměleckých děl ve veřejném prostoru. Vybíraly téměř výlučně realisticky pojatá díla s ideologickým či zcela neutrálním obsahem, čímž oficiální umění na dvě desítky let téměř zcela ustrnulo. Příkladem této politiky může být právě sídliště Lochotín, pro něž navrhovali výzdobu vysocí funkcionáři Svazu. Předseda krajského výboru Josef Šteffel vytvořil do bývalé Krajské politické školy mozaiku Dělníci. Dílem Aloise Sopra, předsedy zmiňované umělecké komise, je realistické sousoší Život v míru nedaleko nákupního střediska Atom, ale také abstraktní kovová socha Amfion před bývalou Krajskou správou komunikací a dále betonové prýštící prameny před bývalými učňovskými školami.
Sídliště dnes
Sídliště Lochotín se i přes přímé dopravní spojení nachází relativně daleko od centra Plzně. Vysokokapacitní komunikace navíc celý soubor zcela odřezávají od okolí. Tyto nevýhody do jisté míry kompenzuje blízkost rekreačních oblastí, Lochotínského parku a Boleveckých rybníků. Většina panelových domů na sídlišti Lochotín již prošla výměnou oken a zateplením vnějšího pláště včetně pestrobarevně ztvárněných fasád. Obzvláště na dlouhých liniových domech se bije různorodá barevnost a vzory zvolené odlišnými majiteli. Několik fasád pokrývá celoplošná reklama v podobě optických klamů, která nijak nekoresponduje se strohým funkcionalistickým pojetím domů.
Příběh sídliště
Normalizace poměrů a upevnění pozice strany během 70. let ovlivnily beze zbytku také hromadnou bytovou výstavbu. Ta se stala „jedním z klíčů konsolidace“ a stejně tak „podmiňující skutečností úspěšného náboru nových pracovních sil“. Kvůli tomu se neustále zvyšoval tlak na počty postavených bytů. Aby mohly být tyto technokratické požadavky splněny, musela se výstavba co nejvíce zjednodušit a zrychlit. Na stavbách se proto zaváděly různé „pokrokové“ metody, které měly snížit takzvanou pracnost na jeden byt, tedy počet hodin potřebných k jeho zhotovení. Řada finálních úprav panelů se začala provádět přímo v panelárnách, kde panely sjížděly z mechanizované linky včetně zasklených oken, omítek nebo fasád, a tím se snížil počet dokončovacích prací přímo na staveništi. Řada potíží vycházela také z nedostatečné organizace jednotlivých činností. Třeba kvůli prodlevám mezi nástupem jednotlivých čet se na staveništi dlouho skladoval materiál, který se tak snáze poškodil. Napříště už měly být panely montovány přímo z trajlerů bez další meziskládky.
Při realizaci Lochotína v druhé polovině 70. let Pozemní stavby plnily a dokonce mírně překračovaly plán výstavby bytů, ale zaostávaly v dokončování občanské vybavenosti. Třebaže tento plzeňský stavební podnik zvýšil oproti předchozím letům produktivitu práce čtyřikrát a stavěl byty v nejkratším čase v celé republice, rozhodl se od roku 1975 zavádět takzvanou Zlobinovu metodu ze Sovětského svazu. Zatímco u nás se na výstavbě jednoho domu vystřídalo několik úzce specializovaných čet, které pracovaly s vysokou řemeslnou zručností (proudová metoda), v Moskvě jedna univerzální četa realizovala celý dům od hrubé stavby až po předání. Pracovníci navíc uzavírali s hospodářským vedením kolektivní smlouvu, v níž se zavázali, za jak dlouho dům dokončí. Pokud stanovené normohodiny splnili, dostali slíbené odměny. Zlobinova metoda měla podporovat iniciativu a odpovědnost stavbařů. Během 70. let se opravdu podařilo postavit desetitisíce bytů, ale cenou za jejich realizaci byla velkokapacitní a anonymně šedá sídliště osidlovaná novými obyvateli bez terénních úprav a občanské vybavenosti. Kvantita zcela převážila nad kvalitou.
Architekti
Za návrhem sídliště Lochotín i studií sektorového centra celého Severního Předměstí stál architekt Zbyněk Tichý (1922–1995). Ten v letech 1949–1986 vedl jeden z ateliérů plzeňského Stavoprojektu a zabýval se zde převážně urbanismem. Tichý vypracoval směrný územní plán Plzně i dostavbu centrální oblasti města. Plánoval také urbanismus sídlišť Slovany IV/2 a 3, Lochotín a Košutka v Plzni a dále sídliště Vítězná v Sokolově. Pro obytný okrsek Doubravka vyprojektoval obchodní centrum. V Plzni se dále podílel na realizaci centrálního autobusového nádraží a Domu kultury.
Zdroje
Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt
Deník Pravda, orgán západočeského KV KSČ, 1969–1979
Vojtěch Cibulka, Severní Předměstí, in: Architektura a urbanistická koncepce plzeňských sídlišť v letech 1945 až 1990, diplomová práce, Katedra historických věd, Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň 2013, s. 69–75.
Vojtěch Cibulka, Výtvarné umění ve veřejném prostoru socialistické Plzně, diplomová práce, Katedra historických věd, Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň 2014.
Milan Lukeš, Poznámky ke koncepci řešení a výstavby Lochotína, Československý architekt XXIV, 1978, č. 25–26, s. 3.
Jana Potužáková – Vladimír Havlic – Miloslav Sýkora, Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech 1945–1990, Plzeň 1990.
Miloslav Sýkora – Zbyněk Tichý, Severní Předměstí a jeho I. etapa Lochotín, Architektura ČSR XXXIII, 1974, s. 334–335.
Miloslav Sýkora, Severní Předměstí v Plzni, Hlavní záměry a zásady urbanistického řešení a výstavby, Plzeň 1978.
Miloslav Sýkora, Sídliště Lochotín v Plzni, Československý architekt XXIV, 1978, č. 25–26, s. 3.
Zbyněk Tichý – Jana Danzerová, Centrum Lochotín-Plzeň, Architektura ČSR XL, 1981, s. 115.