Doubravka

Plzeň

Urbanistický koncept

K poválečné bytové výstavbě Plzně byla Doubravka vybrána hned po sídlišti Slovany, přestože se nacházela relativně daleko od centra. Vedle dostatku volného místa a napojení na stávající infrastrukturu hrálo významnější roli usnesení politických orgánů města, které si zde chtěly nanečisto vyzkoušet přestavbu starých plzeňských čtvrtí. Původní podrobný územní plán z roku 1958 od architektů Miloslava Sýkory, Vladimíra Štrunce a Klementa Štíchy počítal s doplněním stávajícího území o 3 350 bytů, s plynulým přechodem zástavby do okolní krajiny a s nepatrným podílem demolic. Po dokončení I. etapy v roce 1962 vypracovali architekti v rámci „komplexního dořešení území“ novou variantu plánu, která počítala s přestavbou Doubravky včetně užití nových typových podkladů, díky nimž mohly být původně plánované nižší domy nahrazeny věžovými objekty.

Většina panelových domů vyrostla na Doubravce v drobných prolukách mezi starou zástavbou s tím, že část takzvaných dotykových území byla asanována. Čtvercové bloky s rodinnými domy na mnoha místech necitlivě a bez ohledu na uliční čáru narušila panelová výstavba, která svými rozměry kontrastuje s původním rázem čtvrti. Zaniklo také historické jádro Doubravky.

 

Technologie/typy bytů

Na základě výsledků celostátní diskuze o bydlení vypracoval v roce 1961 Státní typizační ústav v Praze nové projektové podklady, podle nichž se ale mělo začít stavět až od roku 1963. Plzeňský Stavoprojekt se podobně jako řada jiných projektových ústavů rozhodl upravit stávající typovou soustavu T 03 B do takzvané krajské varianty, podle které se mělo stavět během přechodného období do zavedení nových celostátních typů. Vývojová skupina pod vedením architekta Vladimíra Štrunce navrhla nový typ, nazvaný PS 61 a založený na principu škvárobetonových příčných nosných stěn s krátkým rozponem 3,6 metrů. Panely pro tento celomontovaný dům vyráběla panelárna v Zátiší včetně omítnutých vnitřních povrchů a omyvatelných latexových fasád. Obytná plocha třípokojového bytu se zvětšila z 36 m2 na 41 m2. V kuchyni přibylo místo pro „příležitostné“ stolování. Každý byt měl lodžii. V návrhu autoři také plánovali umístit ke vchodu do domu potravinové schránky pro donáškovou službu.

 

Umělecká díla

Doubravka byla prvním plzeňským sídlištěm, kde se už od počátku počítalo s uplatněním uměleckých děl. Realizovala se až v politicky svobodnější době druhé poloviny 60. let, kdy autoři mohli čerpat inspiraci v aktuálním umění a jeho abstraktních nebo organických formách. Hned několik soch pro Doubravku vytvořil Zdeněk Jílek, který přišel z Prahy do Plzně díky stipendiu udělovanému za účelem kulturního obohacování periferie, stejně jako někteří další umělci. Do stojatých vod Plzně přinesli tito autoři soudobý umělecký výraz. Příkladem může být Jílkova organická socha Amorfa před budovou polikliniky. Plastikou Karbon, která získala státní ocenění a byla pak vystavena v západoberlínské galerii Akademie der Künste, obohatil prostor před nákupním střediskem v Sousedské ulici sochař František Pacík.

 

Sídliště dnes

Doubravka není ani sídliště, ani zahradní čtvrť. Na každém kroku se zde ve vzájemném kontrastu nachází nízká rodinná zástavba a daleko objemnější panelové domy. Mizí a znovu se objevuje uliční síť a návštěvník se zde jen těžko orientuje. Tato urbanistická nejednoznačnost, na níž se bohužel nedá mnoho změnit, tvoří specifický charakter Doubravky.

Panelová výstavba prochází renovacemi, které spočívají ve výměně oken a zateplení. Jako u většiny českých sídlišť se také zde objevují nejen příliš nápadné odstíny fasád, ale také barevné vzory, které se snaží oživit strojovou strohost panelových domů. Snaha zamaskovat tuto průmyslově vystavěnou architekturu bublinami, vlnami, pruhy nebo rámy kolem oken ale paneláky nijak nepolidšťuje.

 

Příběh sídliště

Přes všechny propagované úspěchy socialistického stavebnictví rostl v 50. letech počet nových bytů pomalu a kvůli relativně vysokému přírůstku obyvatel se bytová nouze ještě prohloubila. Tento problém si uvědomoval také ústřední výbor KSČ, který v roce 1959 přijal usnesení, v němž se rozhodl vyřešit bytovou otázku v Československu výstavbou 1 200 000 bytů do roku 1970. Ke splnění tak ambiciózního plánu bylo třeba prověřit konstrukční a technologické možnosti panelové výstavby, která se u nás v té době teprve rozbíhala. Vybrané výzkumné a projektové ústavy zpracovávaly na počátku 60. let návrhy nových typů panelových domů, které se měly po zkušební realizaci stát prototypy budoucí výstavby.

V roce 1961 mohli Plzeňané navštívit výstavu s názvem Nové bydlení, seznámit se s projekty plánovaných plzeňských sídlišť i novými typy domů a prohlédnout si vzorový byt pro čtyřčlennou rodinu zařízený nábytkem i doplňky. Tento prototyp bytu se poté uplatnil při výstavbě sídliště Doubravka.

Ačkoliv se na počátku 60. let téma bydlení díky různým anketám a diskuzím otevřelo i pro širokou veřejnost, realizace sídliště Doubravka prokázala nepružnost a zaostávání socialistického stavebnictví za soudobými teoretickými i projekčními přípravami. První obytné domy zde začaly růst v roce 1962 a výstavba pak pokračovala po etapách jedno celé desetiletí, v jehož průběhu se původní dispoziční ani architektonické řešení domů nijak výrazně neupravovalo. Během období opravdu pokrokových diskuzí o budoucnosti (nejen) bydlení se na Doubravce postavilo sídliště, při jehož realizaci se bez větších ambic pouze pionýrsky zkoušela panelová technologie.

 

Architekti

Hlavní autor sídliště Doubravka Miloslav Sýkora (1928) vedl v letech 1957–1990 projektové středisko architektonické tvorby plzeňského Stavoprojektu. Navrhoval územní plány sídlišť Doubravka a Severní Předměstí, podílel se také na výstavbě sídliště Slovany. Pro Plzeň dále vypracoval územní plán centrální oblasti a pěší zóny. Kromě urbanismu se Sýkora zabýval také projekty veřejných budov, je spoluautorem souboru budov Státní banky československé a objektu bývalého ředitelství Sboru národní bezpečnosti v Plzni.

 

Zdroje

Státní oblastní archiv Plzeň, fond Stavoprojekt

Deník Pravda, Orgán západočeského KV KSČ, 1956–1972

 

Vojtěch Cibulka, Architektura a urbanistická koncepce plzeňských sídlišť v letech 1945 až 1990, diplomová práce, Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň 2013.

Vojtěch Cibulka, Výtvarné umění ve veřejném prostoru socialistické Plzně, diplomová práce, Filozofická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň 2014.

Jana Potužáková – Vladimír Havlic – Miloslav Sýkora, Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech 1945–1990, Plzeň 1990.

Miloslav Sýkora, Doubravka – druhé plzeňské sídliště, Československý architekt IX, 1963, č. 24, s. 5.

Miloslav Sýkora, Podrobný územní plán Východního Předměstí kraj. města Plzně (Letná-Doubravka), Stavoprojekt VIII, 1959, č. 3–4, s. 2.

Miloslav Sýkora – Zbyněk Tichý et al., Obslužné centrum sídliště Plzeň-Doubravka, Architektura ČSSR XXVI, 1967, s. 345–347.

Miloslav Sýkora, Sídliště Plzeň-Doubravka, Plzeň 1974.

 

Ulice: 
Těšínský
Hradecká
Rokycanská
Autor: 
Miloslav Sýkora
Vladimír Štrunc
Hynek Gloser
Klement Štícha
Antonín Malkus
Josef Cimický
Miroslav Touš
Miloslav Pixa
Josef Kasl
Zbyněk Tichý
Miloslav Hrubec
Jan Pachner
Technologie: 
T 03 B
PS 61
Projekt od: 
1956
Projekt do: 
1970
Realizace od: 
1959
Realizace do: 
1973
Fáze: 
4. Krásná / humanistická fáze
Investor: 
Západočeský krajský národní výbor Národní výbor města Plzně – Krajský investorský odbor Plzeň
Realizace: 
Pozemní stavby Plzeň, národní podnik
Objem počet bytů: 
5 243
Objem počet obyvatel: 
13 000
Autor textu: 
Martina Koukalová
Technologie - skupina: 
3. polomontované (kvádry, bloky, kvádropanely, blokopanely)
4. montované panelové celostěnové