Svatý Kopeček

Olomouc

Urbanistický koncept

Václav Capoušek se zabýval urbanistickou situací Svatého Kopečka prvně v roce 1964, kdy se účastnil ústavní soutěže Stavoprojektu na řešení svahu pod chrámem Panny Marie. Věděl, že dominantě, která korunuje rozsáhlou oblast Hané, je třeba přizpůsobit veškerou zástavbu. Jako ideální místo pro nový obytný celek určil dosud volný pás uvnitř obce, za hranou horizontu, který tvoří její charakteristickou siluetu. Zvolil bytové domy drobnějšího měřítka a inovoval tradičně užívaný systém rozvolněné zástavby – mírnými posuny os jednotlivých domů vnesl do urbanistické kompozice nezvyklou dynamiku, podpořenou navíc svažitým terénem staveniště.

 

Technologie, typy bytů

„Technologie stavby jest tradiční, tj. cihelné zdivo starého formátu. Nosnými zdmi jsou zdi příčné, na nichž jsou uloženy stropní železobetonové panelové prefabrikáty. Suterén jest vyzděn z řádkového kamenného zdiva neomítaného,“ čteme překvapivě v průvodní zprávě projektu. Opravdu, mezi panelová sídliště se vloudila jakási „vzdoroakce“, na svou dobu výjimečný počin projektanta, dodavatele a stavitele v jedné osobě. Václavu Capouškovi se podařilo překonat všechny překážky, které architektuře té doby kladlo do cesty pozvolna kostnatějící stavebnictví. Spolu s ostatními členy bytového družstva postavil ve dvou typech domů třípokojové byty několika odlišných dispozic. Družstevníci si vyběhali povolení k nadstandardní výměře bytů. Podmínkou pro získání státní subvence bylo maximálně 85 m2, ale i ty architekt větším počtem lodžií a balkonů překročil. Nadstandardem byl tehdy komfortní centrální obytný prostor, proměnlivé formáty oken uzpůsobené funkci jednotlivých místností nebo čtyři garáže na jeden dům.

 

Umělecká výzdoba

Silně výtvarnou podobu měly už samotné Capouškovy domy. Pozornost přitahují netradičně tvarovaná zábradlí balkonů na domech z první etapy, ještě „bruselsky“ laděných. Mladší bytovky se vyznačují pádnou tektonikou lodžií, působivě vyznívají niky balkonů – takzvaných kapliček – ve štítech sedlových střech, donedávna krytých břidlicí. Architekt byl také autorem návrhu zahradních úprav, vlastnoručně zaléval pinie, které už před lety přerostly samotné domy.

 

Sídliště dnes

Sídliště si až na drobné rekonstrukční práce a výměnu původní střešní krytiny zachovalo svůj autentický ráz. Dřevěné okenní rámy byly už takřka všude vyměněny za plastové, atypické zámečnické práce však můžeme obdivovat dodnes. Jednotné vyznění fasád, které zatím odolávají tlaku na zateplení, by si už zasloužilo ochranu.

 

Příběh sídliště

„Aby žili moderně jako ve městě, avšak zůstali na venkově“ (Družstevní byt, 1983) – asi takto mohla uvažovat skupina olomouckých nadšenců, která v roce 1967 založila svépomocné bytové družstvo Kopeček u Olomouce a našla si pro realizaci svého cíle strůjce-architekta. Václav Capoušek se stal jedním z nich, sám se rozhodl zřídit v jednom z navržených domů bydlení pro svoji rodinu. Snad to vysvětluje nasazení, s jakým se úkolu zhostil. V éře rozmachu typizace a prefabrikace prosadil naprosto originální řešení. Později je komentoval slovy: „Životnost bytovky se předpokládá zhruba na 100 let. Pokud ji solidně stavíte a svědomitě udržujete, pak poslouží třeba 300 roků. Aby ovšem nevydrželo jen zdivo, zatímco by všechno venku i uvnitř morálně zchátralo, hned na začátku jsme udělali ledacos atypického, co je naprosto nezbytné pro normu bydlení nás i potomků.“ Životnost panelového domu se tehdy odhadovala na 30 až 50 let. I z tohoto prostého srovnání postřehneme, jak odlišně architekt uvažoval a co očekával od architektury, které doba přála stále míň.

Na staveništi vládla „ideální družstevní komuna (…), tak asi půl na půl šlo o uživatele znalé řemesla a o intelektuální nešiky“. Zhruba třetinu nákladu kryla státní dotace, třetinu bankovní půjčka a tu poslední bylo třeba odpracovat. Na jednu bytovou jednotku připadalo 4 500 pracovních hodin, s nimiž se však dalo „obchodovat“. Obě stavební etapy byly hotové ve dvou letech. Cesta, jak se vyhnout vzrůstající monotónnosti sídlišť, tedy existovala. Centralizovaný tlak na industrializaci stavebnictví a typizaci bohužel způsobil, že podobné projekty zůstaly v dějinách české poválečné architektury osamocené.

 

Architekti

Architekt Václav Capoušek (1914–1997), který je rovněž autorem prezentovaného dvouletkového sídliště na ulici Norské, se projektům panelových sídlišť vyhýbal. Až na výjimku – „dílčí úkol v projektu přerovského sídliště Šířava„ – se mu to dařilo. Útočiště našel v projektové organizaci DRUPOS, která se zaměřovala na drobnější úkoly a skýtala tak volnější pole pro architektonickou tvorbu.

 

Zdroje

Kronika Kopečka u Olomouce

Muzeum umění Olomouc, sbírka architektury

Soukromý archiv rodin Capouškových a Kronkových

 

Ladislav Daněk – Pavel Zatloukal (ed.), Skleník, kapitoly z dějin olomoucké výtvarné kultury 1969–1989, Olomouc 2009.

-pol-, Pracuj a přemýšlej!, Družstevní byt XVIII, 1983, č. 8, obálka.

Antonín Slovák, Cíl cesty: DRUPOS Olomouc, Družstevní byt VI, 1971, č. 2, s. 6–7.

 

Ulice: 
E. F. Buriana
Bohumíra Dvorského
Autor: 
Václav Capoušek
Projekt od: 
1968
Projekt do: 
1970
Realizace do: 
1972
Fáze: 
4. Krásná / humanistická fáze
Investor: 
přímý investor: Bytové družstvo Kopeček, vrchní investor: Okresní národní výbor Olomouc, ústřední investor: Ústřední rada družstev
Realizace: 
svépomocí
Objem počet bytů: 
60
Objem počet obyvatel: 
240
Autor textu: 
Martina Mertová