Urbanistický koncept
Sídliště představuje nejvýchodnější část zástavby Poruby. Z východní strany vymezila území nepřekročitelná linie možných poklesů půdy v důsledku těžby uhlí a trasa plánované dálnice. Pátý obvod se rozprostírá na terase mezi Svinovem na jižní a západní straně a Třebovicemi na straně severní. Ze západní strany na něj navazuje porubský III. obvod, oddělený od zástavby V. obvodu pásem území, určeného pro zamýšlené správní a společenské centrum Poruby. Po obvodě sídliště jsou vedeny průjezdní komunikace, dovnitř vedou komunikace místní, sloužící obyvatelům a pro zásobování. Základní koncepce zástavby obvodu vychází z pravoúhlé rozvolněné skladby deskových a bodových panelových domů o šesti, osmi a dvanácti podlažích. Celek tvoří tři tzv. mikrorajony, vzájemně propojené ulicemi a pěšími trasami, vedenými v zeleni. Každý z mikrorajonů má vlastní obchodní centrum a středisko služeb, jesle, mateřskou školu a základní školu členěnou na pavilony v hřebínkové sestavě. Obvodní centrum Koruna je asymetricky umístěno u křižovatky Opavské třídy s Francouzskou ulicí. Centru dominuje výškový sedmnáctipatrový dvojdům, kterému měl sekundovat dvacetipodlažní obytný dům uprostřed sídliště, k jehož realizaci však nedošlo.
Technologie, typy bytů
Panelové domy G 57 záhy po svém uplatnění na přelomu 50. a 60. let přestaly vyhovovat pro svou uniformitu a výškové limity. Proto začaly vznikat krajské varianty panelových sestav. Ústředním motivem západní strany sídliště se staly dominantní „bichleráky“, nazvané podle autora architektonické podoby domů G-OS, Vlastimila Bichlera. Právě tyto dvanáctipodlažní deskové panelové domy o třech schodišťových sekcích a s nezaměnitelnou střešní nástavbou představují lokální transformaci panelového domu G 57. Příčný nosný panelový systém doplnil autor pásovými okny a lodžiemi, čímž sloučil vertikálu celku s horizontálou okenních pásů, podpořenou uplatněním zavěšených parapetních panelů. Konečné úpravy fasády ze sypané kamenné drti byly prováděny přímo na panelech, takže spáry přiznávají panelovou strukturu domu. Blok o třech sekcích obsahuje celkem 144 dvoupokojových a třípokojových bytů.
Uplatnění ve skladbě sídliště našel také typ výškového bodového panelového domu V-OS 64, tvořeného taženým železobetonovým jádrem a montovanou konstrukcí se šestimetrovými stropními panely a s pláštěm z plynosilikátových panelů. Tyto domy převažují na jižním a východním okraji sídliště, kde tvoří členitou siluetu zástavby, patrnou ze širšího okolí. Z dalších typových domů se uplatnil T 03 B-OS v podobě deskových domů o šesti sekcích s břízolitovými fasádami. Dominantou obvodového centra se stal až v 80. letech dokončený panelový dvojdům na principu typu VM-OS, tvořící sestavu dvou propojených bodových věžových domů.
Umělecká výzdoba
Sídliště nemělo rozsáhlou výtvarnou výzdobu, nejspíš proto, že jeho plánování a zčásti i výstavba se uskutečnily ještě před přijetím vládního usnesení č. 355 ze dne 28. 7. 1965 o řešení otázek uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě. Několik děl realizovaných ve veřejném prostoru odpovídá svým abstraktním pojetím pravoúhlé urbanistické a architektonické struktuře zástavby. Veřejný prostor před společenským centrem Koruna vyzdobil svými dřevěnými plastikami malíř a grafik Eduard Ovčáček. Jednalo se o tři totemy v podobě sloupů z válcově či kulovitě nahrubo opracovaných kusů dřeva, nasazené na kovové podnoži. Dílo bylo v důsledku narušení povětrnostními vlivy se souhlasem autora v roce 2010 demontováno. Ve spolupráci s Drahoslavem Beranem vytvořil Ovčáček v roce 1973 ještě jednu výtvarnou realizaci. Jde o dekorativní betonovou stěnu, dělenou do pěti úseků a tvořenou betonovými krychlemi, které se střídavě obracejí k rovině stěny buď stěnou, anebo hranou. Část krychlí zdobí kruhové betonové terče, původně zamýšlené v keramickém provedení. Dekorativní stěna se nachází u pěší zóny v parkově upraveném prostoru mezi ulicemi Bulharskou a Alžírskou a v současnosti je skryta za vzrostlou zelení.
Sídliště dnes
Vzhledem k přísně pravoúhlému urbanistickému i architektonickému řešení a k přiznané panelové struktuře na fasádách domů představuje porubský V. obvod výrazný protiklad ke starším obvodům s kompaktnější a tradičněji formovanou zástavbou. V tomto ohledu jde o typické panelové sídliště ze 60. let a novější úpravy v podobě zateplování, barevných nátěrů či obložení zateplovacích systémů plechem a dalšími materiály působí nekoncepčně a nahodile – „panel“ přestal určovat ráz zdejší zástavby. Některé partie sídliště se podařilo nově upravit, například dětské hřiště v parkově řešeném prostoru mezi ulicemi Bulharská a Ukrajinská. Nedostatečný počet parkovacích míst vyplývá z faktu, že v době výstavby byl požadavek (1 auto na 3 osoby) naplněn na povrchu pouze ze 30 % a pro patrové i podzemní garáže byly ponechány jen územní rezervy, posléze zastavěné. Současné zvyšování počtu parkovacích míst na úkor zeleně a profilu ulic představuje negativní zásah do exteriéru sídliště. Centra mikrorajonů a obvodní centrum Kotva se změnily k horšímu. Část z nich zcela zchátrala (například centrum v Mongolské ulici), část poškodily účelové stavební úpravy (Koruna). Mezi V. a III. obvodem, na místě zamýšleného centra Poruby, vzniká od 90. let solitérní zástavba (budova Komerční banky, obchodní dům, okresní soud, obytné domy). Chybí jí však kvalitní urbanistická struktura, takže se toto území nepodařilo dobře napojit na okolí. Hodnotou V. obvodu zůstává jeho zachovaná parková úprava a poměrně nedotčený ráz (silueta, hmota, urbanistická struktura).
Příběh sídliště
V roce 1948 se v katastru obce Poruby začalo budovat „pohotovostní“ hornické sídliště, sestavené z typizovaných třípatrových zděných domů v řádkovém uspořádání podél nynější Porubské ulice. Záhy poté se plány počaly měnit. Tým pod vedením architekta Vladimíra Meduny právě sem umisťuje Novou Ostravu, město, které mělo reprezentovat komunistický režim a jeho architekturu, tvořenou na základě metody socialistického realismu přejaté ze Sovětského svazu. Výsledek uplatnění ideologických představ stalinismu o socialistické architektuře můžeme vidět v I. a II. porubském stavebním obvodu. Výstavba I. obvodu začala v létě 1952, II. obvod následoval o tři roky později. Následující III. obvod naproti tomu dokládá přechod od socialistického realismu ke střízlivému novému klasicismu, případně k novému modernímu výrazu. Souvisí to s širším uplatněním typizace a především prefabrikace v podobě blokopanelové výstavby. První tři obvody se stavěly až do roku 1962 a dostavba některých částí, zvláště zdravotnických zařízení a budov služeb, probíhala ještě hlouběji v 60. letech.
Typizace a prefabrikace se na území Poruby prosadila v podobě strojově vyráběných částí – z cihel vyzdívaných bloků, železobetonových schodišť nebo betonových částí krovů sedlových střech. Od III. obvodu se zde uplatnily blokopanelové systémy. Nejprve to byl systém G 57 a modifikované systémy T 02 B-OS a T 03 B-OS. Od pokusu se zástavbou mezi vozovnou tramvají a Opavskou třídou (IV. obvod), kde vznikly první výškové bodové panelové domy typu V-OS, se zde rozšířil i tento druh panelové zástavby.
Zatímco urbanistická skladba III. obvodu vycházela ještě z aplikace polouzavřených a pravoúhle komponovaných dvorů, obestavěných panelovými domy, IV. obvod se od tohoto schématu odpoutal. Domy jsou situované podél vrstevnic, nebo také v řadové uliční zástavbě. Uzlová místa uliční sítě zvýrazňují výškové bodové obytné domy, zčásti vystavěné ze železobetonové krabicové soustavy, odlévané do bednění přímo na místě, zčásti opakující typ panelového domu V-OS.
Pokud se podíváme na vlastní zástavbu V. obvodu Poruby, zjistíme, že je silně ovlivněna architektonickým myšlením 60. let. Urbanistické uvažování se zde odpoutává od představy tradičně vázané koridorové ulice. Sestavy domů naplňují abstraktní představu reliéfu v krajinném prostředí. Tvoří ho kombinace obytných sektorů z bodových a deskových domů, které doplňují solitéry občanské vybavenosti nebo výškových dominant.
Sídliště vyjadřuje víru v možnosti průmyslových postupů ve stavebnictví. Proto architekti zavrhli atypické stavby a i u staveb občanské vybavenosti kladli důraz na důslednou „montovatelnost ze sériově vyráběných prvků a zachování pavilónového systému“. Na stránkách časopisu Československý architekt autoři k projektu píší: „Nekompromisní požadavky stavební výroby přímo ovlivnily architektonicko-urbanistický koncept nové čtvrti, který skladbou lapidárních hmot, výškovým kontrastem, barevným řešením a později doplněním působnosti zeleně se snaží vytvářet příjemné, hmotově i výtvarně zajímavé prostory.“
Na „utváření“ panelových domů se podíleli architekti ostravského Krajského projektového ústavu (Stavoprojekt Ostrava), například Hana Kolmašová nebo Ivo Klimeš. Jejich podíl spočíval v osazení domů do terénu a v úpravách vzhledu rozmístěním balkonů a lodžií a řešením vlastní fasády. V dispozičním rozvrhu, konstrukci domů a v jednotlivých prvcích museli uplatnit typové podklady. U škol, školek a jeslí se výstavba řídila podle typové dokumentace, jejímž autorem byl Lubomír Jurok. Atypické projekty pavilonů služeb vytvořil Pavel Kolmaš, návrh okrskového střediska Koruna vypracoval Evžen Kuba.
Centrum služeb a obchodů Koruna se postupně uvádělo do provozu v roce 1967, kdy už stála převážná část domů. Zamýšlená nejvyšší stavba, dvacetipatrový obytný bodový dům podle návrhu Aloise Vašíčka a Josefa Havlíčka, se pro svou náročnost nakonec nerealizovala. Dům měl přitom tvořit dominantu sídliště, dynamizující jeho siluetu a zároveň orientační bod pro všechny tři „mikrorajony“. Neuskutečnily se ani zamýšlené patrové či podzemní garáže.
Podobně do ztracena vyzněla snaha vybudovat u V. obvodu centrum Poruby. Zůstalo u představ z architektonické soutěže, uspořádané městem v roce 1965. První cena nebyla udělena, mezi tři návrhy, odměněné druhou cenou, patřil i projekt týmu Vlastimila Bichlera a Evžena Kuby z ostravského Krajského projektového ústavu. Dané území tak sloužilo po desetiletí jako místo pro cirkusové stany nebo podzimní pouštění draků. Teprve po roce 1989 se podařilo prostor zčásti zastavět. Svým atomizovaným pojetím, založeným na výstavbě solitérů a důrazu na dopravní infrastrukturu, však nová zástavba nevytváří skutečný prostor pro městský život. Založila spíše jakousi vnitřní periferii, mnohem méně hodnotnou než sousední panelové sídliště.
Architekti
Architekt Vlastimil Bichler (1934), hlavní autor V. obvodu Poruby, se zabýval především urbanistickým řešením panelových sídlišť v intencích pozdního modernismu na Ostravsku. Kromě V. obvodu navrhl urbanistické územní plány VII. a VIII. obvodu. Věnoval se také architektonickému řešení modifikace panelové sestavy G 57 do následně vyvinuté krajské sestavy G-OS, uplatněné poprvé v rámci V. obvodu Poruby a použité pak jinými architekty na sídlišti Riviéra ve Frýdku-Místku nebo v ostravském Jižním Městě. V roce 1968, v katalogu společné výstavy s Ivo Klimešem a Evženem Kubou, Vlastimil Bichler při pohledu zpátky píše: „Přál bych si šetřit energií, energií promarněnou soubojem s kompromisním racionalismem, který čas od času zachvacuje můj mozek jako zlá nemoc. Nemoc zavlečená společností, kde architekt bojuje o její důvěru s tunami oceli, rentabilitou panelárny, houfem diletantů. Přál bych si nebýt jen ‚nadstavbou‘, získat důvěru, být opět svěží, pracovat s pocitem radosti a s velkou poezií.“
Zdroje
Archiv města Ostravy, fond Obvodní národní výbor Ostrava 4.
Zemský archiv v Opavě, fond KNV Severomoravského kraje.
Miloš Bartoň, Ostrava-Poruba, největší městské sídliště v ČSSR, in: Ostrava: Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 2, Ostrava 1964, s. 9–28.
Miloš Bartoň, Výstavba a přestavba města, in: Ostrava socialistická, Ostrava 1971, s. 39–78.
Bichler – Klimeš – Kuba: Výstava architektonických prací tvůrčí skupiny architektů za období 1957–1967 (katalog), Ostrava 1968.
Vlastimil Bichler, Nová obytná čtvrť a městské centrum v Porubě, Architektura ČSSR, roč. XXI, 1962, s. 653–655.
Vlastimil Bichler – Čeněk Vorel, Nová obytná čtvrť a hlavní městské centrum v Porubě, Československý architekt, roč. VIII, 1962, č. 1, s. 4.
Bilance: 25 let práce projektových ústavů a organizací, Ostrava 1974.
Stanislav Horák, K soutěži na centrum Poruby v Ostravě, Architektura ČSSR, roč. XXV, 1966, č. 2, s. 83–87.
M. Kokeš, Část celostátní výstavy Ostrava 65, Nová svoboda, roč. XXI, 1. 6. 1965, č. 130, s. 2.
Jiří Lexa, Odkazy porubských kronik, Ostrava 2007.
Nová svoboda, roč. XXI, 3. 1. 1965, č. 2, s. 2.
Nová svoboda, roč. XXII, 23. 3. 1966, č. 70, s. 2.
Průvodce Porubou, Ostrava 1970.
Marie Šťastná, Porubské sochy a reliéfy, Ostrava 2014.
Čeněk Vorel – Vlastimil Bichler, Nad plánem pátého obvodu Poruby, Nová svoboda, roč. XVIII, 25. 3. 1962, č. 72, s. 3.