Urbanistický koncept
Zástavba I. obvodu se nachází na terase nad historickou strukturou obce Poruby, situované v údolí potoka Porubky. V jižní části I. obvodu zasahovaly do vymezeného území rodinné domy, z nichž některé byly před započetím výstavby sídliště zbořeny. Na východní straně s obvodem sousedí pozdně funkcionalistické pohotovostní hornické sídliště s řádkovou zástavbou, zčásti záměrně zakryté blokem domů zvaným Oblouk. Základní urbanistická struktura I. obvodu vychází z klasicistních pravidel a z okrskového uspořádání. Okrsky jsou tvořeny z polootevřených, horizontálně a symetricky komponovaných „superbloků“ a několika výškových dominant. Obvod vymezují a od okolní zástavby oddělují průjezdné ulice zprostředkující spojení s okolím. Ulice uvnitř obvodu slouží k lokální dopravě a společně s parkově upraveným zázemím domů a zelenými dvory tvoří rekreační potenciál sídliště. Okrsky sestávají z určitého počtu bytových domů a k nim podle příslušných směrnic náležející základní vybavenosti v podobě školských, zdravotnických i obchodních zařízení, zčásti vestavěných do parteru bytových domů, zčásti realizovaných v samostatných objektech (např. základní a střední školy). Na příčnou severo-jižní osu je situován kulturní dům.
Technologie, typy bytů
Pozdně funkcionalistické pohotovostní hornické sídliště tvoří řádková zástavba z typových bytových cihelných a omítaných domů T 12 obdélného půdorysu s třemi schodišťovými sekcemi v jednom bloku a s třemi byty na patře. Naopak I. obvod Nové Ostravy se měl vyznačovat tradičním městským charakterem, především koridorovými ulicemi a blokovou zástavbou s parkovou úpravou okolí. Projektanti museli i zde uplatnit typové projekty bytových domů vzoru T 15/52, postavené z cihel, s betonovými stropy a tradičními sedlovými či valbovými střechami. V těchto domech, na fasádách zdobených renesančními a klasicistními prvky, převažují dvoupokojové byty se samostatnou kuchyní, koupelnou a záchodem. Snahou projektantů bylo „…vytvořit co nejpřívětivější povznášející české prostředí pro našeho socialistického člověka“. Typizace a prefabrikace se projevily uplatněním stavební techniky, u vysokých domů se užívala skeletová železobetonová konstrukce. Dále se zde využívala prefabrikace fasádních prvků (římsy, dříky a hlavice sloupů apod.) a rozbíhala se výstavba pomocí cihelných kvádrů/bloků, vyzdívaných z cihel mimo staveniště.
Umělecká výzdoba
Nová Ostrava se měla stát vzorem socialistického realismu s jeho českým rozměrem. Tomu měla odpovídat i umělecká výzdoba a zvláště uplatnění sgrafit. Sgrafitovou technikou provedené obrazy, navržené architekty konkrétních bloků nebo malíři Stanislavem Ježkem, Vojtěchem Berkou a Lubošem Syneckým, vycházejí z lidových nebo renesančních vzorů. Najdeme je na fasádách domů v ulici Nábřeží SPB, na Náměstí U Oblouku nebo v bloku zvaném Věžičky. Jednu skupinu sochařské výzdoby tvoří samostatně stojící sochy v parkově upraveném prostředí – například díla Antonína Ivanského Úroda, Vinobraní a Hutník nebo busta J. A. Komenského od Vladislava Gajdy. Druhou skupinu tvoří plastiky začleněné do architektury. Štít Oblouku završuje sousoší Odchod do práce a návrat z práce sochaře Václava Šantrůčka, na atice domu v nároží Hlavní třídy a ulice Porubské jsou umístěna dvě myslbekovsky pojatá sousoší Jiřího Myszaka a Vladislava Gajdy. Z dalších se na výzdobě architektury podíleli sochaři Damjan Pešan, Jan Simota, Antonín Kalvoda, Karel Vávra nebo Antonín Chromek. Mladší fázi umění zastupuje výzdoba domu kultury Poklad (původně DK VOKD) v průčelí s reliéfem od Jana Kavana nebo se sochou ženy od Konráda Babraje ve vestibulu. V reliéfech sklářů Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, umístěných v interiéru kulturního domu, se ohlašoval nástup bruselského stylu.
Příběh sídliště
O potřebě radikálně přetvořit zástavbu průmyslového Ostravska se uvažovalo již v meziválečném období. K tomu směřovala koncepce takzvané Velké Ostravy s využitím principů zahradních měst, avšak zůstalo jen u dílčích úprav. Teprve situace po roce 1945 s důrazem na kolektivistické uspořádání společnosti a nové metody urbanistického plánování se jevila jako vhodná k uskutečnění přestavby průmyslové aglomerace. Prvním funkcionalisticky řešeným satelitním sídlištěm na území Ostravy se stalo takzvané Vzorné sídliště u Bělského lesa, navržené v roce 1947 týmem vedeným Jiřím Štursou. O transferu centra města se psalo na stránkách místních novin Nová svoboda, zmíněnou ideu v určité míře odrážely i návrhy zemského studijního a plánovacího ústavu v Brně od Emanuela Hrušky, Bohuslava Fuchse a Josefa Mrkose. Až komunistický převrat v únoru 1948 však umožnil uvažovat po sovětském vzoru o provedení grandiózních plánů. Základem se stala koncepce výstavby nových socialistických měst, vypracovaná týmem vedeným architektem Vladimírem Medunou na počátku padesátých let na základě aplikace sovětských zkušeností, metody socialistického realismu i příkladu realizace projektu sídliště Nowa Huta u Krakova. Urbanismus nového města odvodili projektanti od vzorů v podobě Petrohradu a tamního Něvského prospektu nebo třídy Champs Elysées v Paříži. Autoři zároveň respektovali požadavek na uplatnění národních forem, vycházejících z tradice českých „pokrokových“ období, a socialistického obsahu, založeného na koncepci poskytnutí architektonického zážitku všem obyvatelům nového města.
Když v červenci 1952 počala v sousedství porubského kostela sv. Mikuláše výstavba nového sídliště, bylo zřejmé, že se bude výrazně lišit od dosavadních funkcionalistických příkladů. Architekti pražského, brněnského i ostravského Stavoprojektu si v rámci I. obvodu měli vyzkoušet, jak vytvářet na základě metody socialistického realismu prostředí pro „nového socialistického člověka“. Zkrátka měli usilovat o to, aby z typových projektů, klasicistních schémat a historických architektonických a uměleckých prvků vzniklo specificky řešené městské prostředí, nikoli modernistické sídliště, označované ideology stalinismu za kosmopolitní a socialismu nepřátelské. Z těchto důvodů zavrhovali formy moderní architektury a namísto nich využívali formy převzaté z české renesance (Věžičky) i z klasicismu, inspirovali se příklady sovětské tvorby z éry stalinismu i tradiční ruské architektury (např. Oblouk).
Ačkoli usnesení městského výboru KSČ v Ostravě bylo přijato teprve 6. srpna 1951, již v červenci 1952 se počalo s výstavbou nového města. Rychlost, s jakou Nová Ostrava vznikala, byla doprovázená zmatky a nejasnostmi. Teprve po zahájení výstavby se začalo prověřovat pomocí vrtů, zda v Porubě a okolí nejsou těžitelné zásoby uhlí. Výzkum potvrdil správnost původního předpokladu, že tomu tak není. Domy předávané do užívání často nebyly zcela dokončeny, lidé také museli zpočátku topit v kamnech, protože chyběla kotelna. V průběhu druhé poloviny padesátých let však byly nedostatky odstraněny a I. obvod společně se sousedním II. obvodem se staly cílem nejrůznějších oficiálních státních návštěv z domova i z ciziny (například architektů nejen ze socialistických zemí, ale i z USA, odborářů z Velké Británie, státních delegací a podobně), aby reprezentovaly péči státu o pracující. Po opuštění socialistického realismu se tento propagandistický potenciál nejstarší části Poruby notně umenšil. Navíc z výstavby celého nového města sešlo a Poruba byla společně s přilehlými sídly ještě v průběhu padesátých let připojena k Ostravě. Od roku 2003 tvoří I. a II. obvod Poruby městskou památkovou zónu na ochranu architektury padesátých a počátku šedesátých let minulého století.
Architekti
Ideu výstavby nových socialistických měst na Ostravsku s ústředním centrem v podobě Nové Ostravy, z níž vznikla zástavba na katastru Poruby a přilehlých obcí, prosazoval především architekt Vladimír Meduna (1909–1990). Studoval na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století na Vysoké škole technické v Brně, například u Jiřího Krohy. Po příchodu do Ostravy v roce 1945 působil jako technický referent města Ostravy. Ve svých pracích v druhé polovině čtyřicátých let rozvíjel principy pozdního funkcionalismu. Teprve po direktivním obratu KSČ k socialistickému realismu na IX. sjezdu v květnu 1949 se stal bezvýhradným stoupencem nové linie a kritikem avantgardy. Se spolupracovníky v ostravském Stavoprojektu (Rudolf Spáčil, Miloslav Čtvrtníček, Čeněk Vorel ad.) vytvořil koncepci výstavby nových socialistických měst na Ostravsku. Po schválení akce vládními a stranickými strukturami v roce 1951 zastával pozici generálního projektanta. Tento projekt se měl stát vzorovým příkladem socialistické architektonické tvorby. Meduna a jeho tým, vytvořený především z absolventů brněnské techniky, uplatnili při řešení zástavby ostravské aglomerace funkcionalistické zónování a zkombinovali jej s klasicistními zásadami tradičního městského plánování v podobě sídel s blokovou zástavbou, koridorovými ulicemi, náměstími, parkově upraveným prostředím a zřetelným oddělením města od okolní krajiny.
Zdroje
Archiv města Ostravy, fond Jednotný národní výbor – Městský národní výbor v Ostravě 1949–1957.
Archiv města Ostravy, fond Místní národní výbor Poruba 1945–1957.
Archiv města Ostravy, Sbírka fotografií a pohlednic, oddíl Poruba a oddíl plánová dokumentace.
Zemský archiv v Opavě, fond Krajský národní výbor v Ostravě, 1949–1969, odbor výstavby rady KNV.
Zemský archiv v Opavě, fond Stavoprojekt Ostrava.
Zdeněk Lakomý, Za socialistickou Ostravu. Za socialistickou architekturu. Úvod k článku soudruhů Alexy a Nového, Architektura ČSR X, 1951, s. 273–274.
Zdeněk Lakomý, Závěr k článku soudruhů Alexy a Nového, Architektura ČSR X, 1951, s. 282–283.
Vladimír Meduna, Nová Ostrava, Architektura ČSR X, 1951, s. 259–264.
Vladimír Meduna, Urbanistické problémy Nové Ostravy, Lidové noviny 59, 1951, příloha Kulturní neděle, č. 38, 30. 9., s. 1–2.
Ladislav Vymazal – Milan Kyselý (eds.), Postavíme města socialismu. Kapitoly k diskusi o tom, co bude v nových socialistických městech na Ostravsku, Ostrava 1951.
Otakar Nový – Čeněk Vorel, Poruba po deseti letech, Architektura ČSSR XXI, 1962, č. 10, s. 646–652, 656 a 658.
Miloš Bartoň, Ostrava-Poruba, největší městské sídliště v ČSSR, in Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 2, Ostrava 1964, s. 9–28.
Radomíra Sedláková, Sorela. Česká architektura padesátých let, Praha 1994.
Pavel Halík, Ideologická architektura, Umění XLIV, 1996, č. 5, s. 438–460.
Jiří Lexa (ed.), Odkazy porubských kronik, Ostrava 2007.
Miroslav Zelinský, Texty a obrazy (stopy, které zůstaly), Ostrava 2007.
Marie Šťastná, Socha ve městě. Vztah architektury a plastiky v Ostravě ve 20. století, Ostrava 2008.
Martin Strakoš, Nová Ostrava a její satelity. Kapitoly z dějin architektury 30.–50. let 20. století, Ostrava 2010.
Martin Strakoš, Kulturní domy na Ostravsku v kontextu architektury a umění 20. století. Základní kameny společnosti, Ostrava 2012.
Věra Šmajstrlová – Jiří Lexa (eds.), Ze života porubského Domu kultury, Ostrava 2012.
Marie Šťastná, Porubské sochy a reliéfy, Ostrava 2014.
Kimberly Elman Zarecorová, Utváření socialistické modernity. Bydlení v Československu v letech 1945–1960, Praha 2014.