Urbanistický koncept
Úvodní část sídliště na sklonku 60. let kriticky komentoval hlavní architekt Ostravy Miloš Bartoň, když napsal: „Projekt byl ještě značně poplatný konvenčnímu přístupu minulých let, což se projevilo v tom, že nebyly plně využity možnosti, které nabízela výstavba v tak centrální poloze města.“ Měl tím na mysli formy vycházející z konzervativních zásad architektury socialistického realismu, které zdůrazňovaly tradiční vzhled řadově posazených domů v koridorově pojatých ulicích, se sedlovými a zvalbenými střechami. Druhou fázi založili projektanti na solitérech v intencích pozdního modernismu. Centrální části sídliště dominuje věžový bodový dům, západní straně pak deskový dům, tvořený šesti sekcemi. Poslední architektonický vstup představuje hotelový dům Jindřich, realizovaný na místě provozních budov stejnojmenného dolu a přičleněný ke koridorové zástavbě Nádražní ulice. Tuto stavbu a její situování znehodnocují provizorní garáže ve dvorní části. Díky různorodosti urbanistické skladby se sídliště poměrně dobře začleňuje do již existující zástavby centra Ostravy.
Technologie, typy bytů
Pro první fázi sídliště byly využity typové domy T 15 a T 16 z cihelného zdiva a železobetonových překladů a stropů. Projekty druhé fáze vycházely z uplatnění typu V-OS (též V-OS 63) s montovaným skeletem a taženým železobetonovým odlévaným jádrem s výtahovou šachtou a schodištěm. Výškový bodový obytný dům o 22 nadzemních podlažích z let 1965–1968 podle návrhu Jana Slezáka představoval experimentální aplikaci tohoto systému. Architekt zde použil stropní panely o rozponu 6 metrů, zděné tenkostěnné příčky, kovová schodiště a upravené lehké obvodové panely OP 2, používané pro fasády budov občanské vybavenosti (tzv. boletický panel). Druhý obytný dům podle projektu Břetislava Sležky a Milana Vrány tvoří šest sekcí téhož typu. Vznikl tak deskový výškový dům s 288 byty. Každá sekce obsahuje 48 bytů (9 svobodáren, 11 dvoupokojových, 12 dvoupokojových bytů s další menší místností, 14 třípokojových bytů a 2 byty čtyřpokojové). Všechny jsou vybaveny bytovými jádry s koupelnou, toaletou a montovanou kuchyňskou linkou. V úrovni druhého, osmého a dvanáctého podlaží jsou z bezpečnostních a komunikačních důvodů vždy tři a tři sekce propojeny chodbami, což se odráží v odlišném dispozičním uspořádání bytů.
Umělecká výzdoba
Ve výzdobě sídliště se střetává tradičně pojatá tvorba 50. let s novějšími díly v intencích pozdního modernismu. Oslava hornictví je námětem reliéfu Památníku odboje z roku 1961 od akademického sochaře Antonína Ivanského. Reliéf zasazený do zdi na okraji Bezručova sadu u křižovatky Nádražní ulice a ulice 30. dubna zobrazuje horníka se sbíjecím kladivem. Dílo sloužilo jako umělecké doplnění areálu dolu Jindřich, avšak s jeho zrušením se stalo součástí novější zástavby. Lyrickou notu sochařského výrazu téže doby vyjadřuje kašna se sochou dívky Koupel od sochaře Ladislava Martínka z roku 1959 v ulici Zborovské. Začlenění kašny do veřejného prostoru, vymezeného blokem nových domů, měl na starosti architekt Miloš Bartoň. Třetí příspěvek představuje výrazně abstraktněji pojatá plastika Ležící od Miloslava Chlupáče z roku 1969 v Ostrčilově ulici. Travertinovou sochu ležící ženy uplatnil architekt Jan Slezák jako horizontální motiv před vertikálou experimentálního věžového bodového domu.
Sídliště dnes
Sídliště Jindřiška se podařilo urbanisticky a architektonicky dobře začlenit do struktury centra města, takže je vnímáme jako jeho integrální součást. Nedostatky v dispozici a konstrukci experimentálního věžového domu však způsobily, že ostravský magistrát nechal budovu vystěhovat a nyní se jedná o jejím dalším osudu. Také zateplování budov radikálně mění jejich výraz, což se negativně odrazilo ve vzhledu deskového panelového domu. Přestavby základní školy i protilehlého Domu pionýrů a mládeže v Ostrčilově ulici (nyní Středisko volného času) sice měly architektonické ambice, avšak výsledek je průměrný a nepřináší do daného prostředí vyšší kvalitu. Ani péče o veřejný prostor není nejlepší. Například nedávná revitalizace dvora domovního bloku u Ostrčilovy ulice se zaměřila především na získání nových parkovacích míst, i když v jejím rámci vzniklo také dětské hřiště. Demolice ohrožuje jak experimentální věžový dům, tak i nedaleký hotelový dům Jindřich, na jehož místě měly vzniknout mrakodrapy. Hospodářská krize však tyto megalomanské plány zhatila. V současnosti majitel hotelového domu podle informací v médiích zvažuje jeho rekonstrukci.
Příběh sídliště
Projektu i výstavbě sídliště Jindřiška předcházela úprava staveniště, protože dané území bylo zčásti využíváno pro haldové hospodářství dolu Jindřich, založeného roku 1846. Ačkoli od roku 1933 sloužil pouze jako větrná jáma, zrušen byl až v roce 1982. Přesto se v roce 1955 podařilo investičnímu oddělení Ostravsko-karvinských dolů (OKD) prosadit záměr hromadné bytové výstavby v dané lokalitě. Přesvědčilo totiž Báňský úřad, aby udělil OKD výjimku ze stavební uzávěry. Souviselo to s dohodou, že OKD provede odvoz hlušiny ze starého odvalu do prostoru stadionu Odborářů v jiné části města. Architekti V. Martínek a S. Eichler použili v projektu první fáze sídliště třípatrové typové zděné domy T 15 a následně T 16, odpovídající tehdejším předpisům o výstavbě na poddolovaném území. Ačkoli na sklonku 60. let podrobil tuto část sídliště kritice tehdejší hlavní architekt města Ostravy Miloš Bartoň, musíme přiznat, že zvolený konzervativní přístup umožnil projektantům přirozeně navázat na starší blokový systém okolní zástavby.
Další fáze výstavby se týkala území v centrální části sídliště a na jeho okraji u dolu Jindřich a Bezručova sadu. V obou případech se uplatnila kombinace mokrého procesu a montáže, tedy odlévaného železobetonového jádra a montovaného skeletu. V Ostrčilově ulici naproti bloku domů, navržených podle zásad socialistického realismu, vznikal v letech 1965–1968 věžový bodový, dvaadvacet podlaží vysoký obytný dům, který představoval nejvyšší obytnou budovu v tehdejším Československu. Budova navržená v intencích typu panelového domu V-OS byla experimentem nejen kvůli své výšce, ale také z hlediska konstrukce a vlastní výstavby. Architekt Jan Slezák s konstruktérem Vladimírem Vránou použili metodu železobetonového taženého jádra, na které zavěsili jednotlivá podlaží se stropními deskami z panelů. K opláštění využili závěsové panelové fasády, používané tehdy pro stavby občanské vybavenosti a administrativní budovy. Druhý dům architektů Břetislava Sležky a Milana Vrány, s dvanácti patry a celkem s 288 byty, tvoří šest schodišťových sekcí, kompozičně propojených průběžnými pásy oken. Umožnila to aplikace typu panelového domu V-OS s plynosylikátovými panely obvodového pláště.
Záhy po dokončení věžového domu, počátkem roku 1969, se v tisku objevila kritika experimentu zvláště pro jeho velké měřítko, vysoké náklady a projevující se nedostatky. Městský investorský útvar dokonce vyvolal arbitráž proti výrobci boletických panelů, neboť fasáda netěsnila a zatékající dešťová voda působila uvnitř domu velké problémy. Majitel, tedy stát, nakonec dům v letech 1976-1978 opravil a předělal na administrativní budovu.
Na území asanovaného dolu dotvořil sídliště hotelový dům Jindřich z let 1982–1990, vybudovaný v linii koridorové zástavby Nádražní ulice v sousedství deskového domu. Vyprojektoval jej Evžen Kuba z ostravského Stavoprojektu. Do kompozice z montovaného skeletu, v níž se střídají různě pojaté fasády s lodžiemi a závěsovým proskleným rastrem, zakomponoval na podnět jednoho z vedoucích pracovníků OKD Stanislava Vopaska těžní věž bývalého dolu Jindřich. Ve své době to byl výjimečný počin v oblasti péče o technické památky.
Architekti
Na druhé etapě výstavby sídliště se výrazně podílel architekt Jan Slezák (1922–1974) z ostravského Stavoprojektu, jehož projekty z 60. let v oblasti hromadné bytové výstavby se vyznačovaly úsilím o nový výraz. Mimo jiné se podílel na návrhu areálu domů s kavárnou Havana na pomezí Moravské Ostravy a Mariánských Hor (křížení třídy 28. října a ulice Výstavní) z let 1960–1965. Tyto dva bloky ze železobetonového skeletu, s obchodním parterem a různorodou skladbou bytů s vestavěným nábytkem, opatřil fasádou ze skleněné modrobílé mozaiky. K dalším jeho pracím patří právě výškový experimentální dům na sídlišti Jindřiška.
Architekt Miloš Bartoň (1929–2006) nejprve pracoval v ostravském Stavoprojektu a řídil například projekční práce na přestavbě náměstí Lidových milicí (nyní Masarykovo náměstí) v centru Ostravy v intencích pozdního modernismu. Od roku 1963 působil ve funkci hlavního architekta města Ostravy. Hojně publikoval texty k urbanistickému a architektonickému vývoji města. Po roce 1968 zapřel svá reformní stanoviska a stal se stoupencem normalizačního establishmentu, takže uvedenou funkci mohl zastávat až do roku 1989.
Zdroje
Spisovna stavebního úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz.
Architektura v Severomoravském kraji, Ostrava 1965.
Miloš Bartoň, Rekonstrukce centrální části města Ostravy, in: Ostrava. Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města 5, Ostrava 1969, s. 9–28.
Miloš Bartoň, Výstavba a přestavba města, in: Ostrava socialistická, Ostrava 1971, s. 39–78.
Bilance: 25 let práce projektových ústavů a organizací, Ostrava 1974.
-da-, Drahý experiment, Ostravský kulturní zpravodaj, roč. XII, 1969, č. 2, s. 11.
Milan Hartl (ed.), Architektonická práce 1948–1968. Výběr prací Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava 1968.
Karel Kuča, Moravská Ostrava, in: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. (Ml-Pan), Praha 2000, s. 825.
Miloš Matěj – Jaroslav Klát – Irena Korbelářová, Kulturní památky Ostravsko-karvinského revíru, Ostrava 2009.
Jaroslav Pokorný, Výškový dům s taženým jádrem typu VOS, Pozemní stavby, roč. XV, 1967, č. 11, s. 557–560.
Martin Strakoš, Průvodce architekturou Ostravy, Ostrava 2009, s. 131, 134, 387, 403.
Martin Strakoš – Bartoň Miloš, in: Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy, díl I. (A–L), Ostrava 2013, s. 107.
Metoděj Šojdr, Výškový dům na sídlišti Jindřiška v Ostravě, Pozemní stavby, roč. XV, 1967, č. 12, s. 608–613.
Marie Šťastná, Socha ve městě: Vztah architektury a plastiky v Ostravě ve 20. století, Ostrava 2008.