Urbanistický koncept
Bývalé městečko Fryštát se mělo stát městem o 50 000 obyvatelích a nahradit tak starou Karvinou, ohroženou poddolováním. Prvotní záměr vycházel ze směrného plánu tzv. Nové Karviné, vypracovaného brněnským architektem Adolfem Liebscherem v letech 1946–1947. Urbanistický plán z roku 1956, vytvořený týmem vedeným Rudolfem Spáčilem, využil Liebscherův radiálně okružní systém pro rozvržení sídliště v místech starší osady Ráj. Okružní linii představuje třída 17. listopadu, z níž vybíhají radiály v podobě ulic Kosmonautů, Borovského nebo Rudé armády. Další okružní třídu představuje část ulice Kosmonautů a na ni navazující třída Těreškovové. Většina uzlových bodů má podobu křižovatek, jednu z nich však architekti Jiří Klen, Zdeněk Jakubec a Jiří Kubišta přetvořili na Gagarinovo náměstí, nacházející se mezi sídlištními okrsky. Kompozice I. a II. okrsku je založená na dvou osách – březové a lipové aleji. Na ně navazují vnitřní zelené plochy. Zelené jádro každého okrsku bylo určeno pro školská zařízení – jesle, mateřské a základní školy – a ohraničuje ho okružní komunikace. Z vnější strany jsou tyto okružní ulice obestavěny obytnými domy. Průběžné komunikace pak vymezují území jednotlivých okrsků.
Technologie, typy bytů
Převážnou část zástavby I. obvodu (I., II. a III. etapa) tvoří panelové domy G 57, zčásti o třech, zčásti o čtyřech patrech, složené ze tří nebo čtyř sekcí. Čtyři sekce obsahují celkem 64 bytů s bytovými jádry, z toho čtyři byty třípokojové a 60 bytů dvoupokojových. Na část těchto domů navazují dvoupatrové domy T 02 B nebo T 03 B se dvěma sekcemi. Tyto domy pro svou konstrukci využívají místního materiálu – strusky. Struska ze zdejších elektráren se míchala do betonu a výsledný materiál (struskobeton) byl odléván do tzv. blokopanelů. (Blokopanel je prvek menší než obvyklý panel, často bývá bez výztuže a je proto tlustší než běžný panel.)
Ze západní strany výškovou hladinu sídliště rytmizují tři atypické věžové bodové devítipatrové domy z vyzdívaného železobetonového skeletu. Domy mají symetrické dispoziční uspořádání se šesti malometrážními byty o jednom či dvou pokojích. Další výškové domy pak zdůrazňují důležitá místa sídliště. V případě lokálního centra na Gagarinově náměstí je to objekt z let 1966–1967 podle návrhu Jiřího Kubišty a Zdeňka Jakubce s atypickým obchodním střediskem a výškovou obytnou částí z vyzdívaného železobetonového skeletu, obsahující celkem 32 bytů (16 dvoupokojových a 16 čtyřpokojových). Křižovatku třídy 17. listopadu a ulice Borovského zase určuje blok z panelových sekcí typu G-OS 64 z let 1965–1967 od Miroslava Goly. Parter jednotlivých sekcí je otevřený a domy podpírají železobetonové pilíře ve tvaru V. Tentýž typ upravil Gola ve spolupráci s Miroslavem Selingerem při dostavbě III. etapy do podoby třípatrových domů s jedinou sekcí. Ve IV. etapě zpracoval Stanislav Svoboda krajskou verzi typu T 03 B-OS do podoby osmipodlažních bodových panelových domů. V některých nedokončených částech sídliště, například na území U Bažantnice, probíhala výstavba ještě v 80. letech, a to z panelové stavebnice OP 1.13.
Umělecká výzdoba
Výtvarné vstupy na území Karviné-Ráje souvisejí s architektonickými dominantami sídliště. Střed Gagarinova náměstí určovala nepravidelně ohraničená vodní plocha, odpovídající dynamickému utváření tohoto veřejného prostoru. Výtvarné realizace, bohužel dosud bez autorského určení, najdeme vně i uvnitř Domu nábytku u křižovatky ulic Kosmonautů a Borovského. V areálu nynější Základní umělecké školy Bedřicha Smetany se nachází plastika Matka s dítětem od sochaře Jiřího Myszaka. Skulpturu Rodina z let 1965–1967 vytvořil ostravský sochař Vladislav Gajda a osadil ji ve spolupráci s architektem Miroslavem Golou před pavilonovou školu U Studny. Gajda je také autorem plastiky ze štípaného kamene z roku 1965 u restaurace Centrum a sochy Rozkvět ze spišského travertinu z let 1966–1971, začleněné k zástavbě poblíž křižovatky třídy 17. listopadu a ulice Borovského opět podle Golova návrhu. Socha Dialog z roku 1992 od Oty Ciencaly zdobí novější část sídliště (ulice U Lesa). Absence většího počtu výtvarných děl ve veřejném prostoru takto rozsáhlého sídliště nejspíš souvisí s tím, že projektování i výstavba se uskutečnily ve značné míře ještě před přijetím vládního usnesení č. 355 ze dne 28. 7. 1965 o řešení otázek uplatnění výtvarného umění v investiční výstavbě. Nepřímo o tom svědčí fakt, že umístěná výtvarná díla vznikala až od roku 1965.
Sídliště dnes
Sídliště Ráj v současnosti představuje jednu z nejzachovalejších částí Karviné s převážně fungující infrastrukturou. Z urbanisticko-architektonického hlediska se v dobrém stavu nacházejí především nejstarší části sídliště kolem Gagarinova náměstí, třídy Kosmonautů a ve vnitroblocích. Totéž lze konstatovat o parkově upravených prostorech. I když převážná většina domů již byla přestavěna a opatřena polystyrénovým kontaktním zateplovacím systémem a plastovými okny, použitá barevnost nedestruovala celkový dojem z uspořádání sídliště. Část domů je poznamenána různě pojatými úpravami včetně staršího zateplování štítových zdí nebo nástavbami. Roste tlak na zvýšení počtu parkovacích míst na úkor veřejného prostoru a zeleně. Jedinou architektonicky náročnější akci představuje přestavba pavilonu základní školy pro potřeby Regionální knihovny Karviná, uskutečněná v letech 2010–2011 podle návrhu architekta Jiřího Liškutína. S ní se spojila úprava veřejného prostoru. Výsledek ukazuje, že náročnější architektonické intervence mohou revitalizovat sídliště zevnitř a dát veřejnému prostoru jinou, dosud nedoceněnou náplň. Podobný zásah se týkal značně zchátralého obchodně-společenského areálu s kinem Centrum. Původně se uvažovalo o stržení kina, avšak nakonec byly zbořeny pouze pergoly kryjící chodníky pro pěší a navazující na budovu kina. Samotné kino však bylo opraveno a vybaveno novou technikou.
Příběh sídliště
Vznik sídliště v Karviné-Ráji bezprostředně souvisí s rozvojem těžby černého uhlí v severovýchodní části Ostravsko-karvinského kamenouhelného revíru a s tím svázanou likvidací staré Karviné, jež se nyní nazývá Karviná-Doly. Původní Karviná, povýšená na město teprve v roce 1923, zanikla v důsledku poddolování. Jako náhrada počala po druhé světové válce vznikat Nová Karviná. Nejprve šlo o nynější Nové Město, založené v roce 1947 severně od jádra městečka Fryštátu jako sídliště Stalingrad. Právě katastr Fryštátu a sousedních obcí se měl stát místem, kde vznikne obytná zástavba nového hornického města. Samotný Ráj od Fryštátu v té době oddělovala železniční trať. Po jejím zrušení v roce 1962 a vytvoření nové přeložky Košicko-bohumínské trati mohl vzniknout velký okružní bulvár, nyní třída 17. listopadu. Řešila se i otázka rodinných domů a vilek z první třetiny 20. století. Některé z nich podlehly demolici, jiné, zvláště v části zvané Mizerov, zůstaly zachovány a začlenily se do nové struktury sídliště.
Základ pro urbanistické pojetí sídliště Karviná-Ráj vznikl po polovině 50. let, kdy Rudolf Spáčil ze Státního/Krajského projektového ústavu Ostrava v rámci Směrného plánu města Karviné vypracoval podrobný plán sídliště Ráj. Do radiálně okružního systému navrhl vložit polouzavřené bloky a na osy důležitých komunikací po vzoru klasicistních regulí socialistického realismu situoval symetricky rozvinuté dominanty, případně bulváry rytmizoval vkládáním obdélných náměstí. Přestože Spáčilův plán schválila rada Krajského národního výboru Ostravského kraje v roce 1959, realizoval se nakonec zcela jiný koncept. Architekti pražského pracoviště ostravského Stavoprojektu vytvořili v letech 1956–1958 odlišně pojatý projekt I. a II. stavební etapy I. obvodu sídliště. Podél průběžných komunikací sice také uplatnili polouzavřené bloky, avšak jinak utvářené. Každý blok tvoří tři domy poskládané do pravoúhle zalomených sestav. Jejich sériovým řazením vznikají polouzavřené klidové dvory. V horní části těchto etap jsou uplatněny domy G 57 o čtyřech sekcích, situované po vrstevnicích. To odpovídalo urbanismu sídliště a zároveň vyhovovalo potřebám rovného terénu pro vedení jeřábových drah. Třetí etapa výstavby I. obvodu přinesla do struktury sídliště malé bodové domy a především výraznější barevnost. Na struktuře fasád se uplatnil pravoúhlý rastr barevně akcentovaných ploch, odpovídajících skladbě konstrukce. Z hlediska občanské vybavenosti se podařilo na Gagarinově náměstí realizovat sdruženou prodejnu potravin a blok s kavárnou a restaurací Brno podle návrhu Jiřího Klena a na okraji II. obvodu tzv. nábytkovou síň podle projektu Miroslava Goly. V dalším obvodu sídliště v rámci IV. etapy vzniklo obchodní a společenské centrum kolem architektonicky akcentovaného kina Centrum s lanovou střechou a specificky řešenými komunikacemi.
Architekti
Autora Směrného plánu sídliště Karviná-Ráj Rudolfa Spáčila (1922–?), žáka Jiřího Krohy z brněnské techniky, známe jako autora územních plánů pro Frýdek-Místek, Ostravu nebo Český Těšín. Podílel se též na projektech sídlišť v ostravských čtvrtích Poruba, Zábřeh nebo Výškovice a v letech 1973–1975 vedl projekční tým Památníku Ostravské operace v Hrabyni poté, co soutěž vyhrál jiný autorský kolektiv.
Spoluautor I., II. a III. etapy Karviné-Ráje Jiří Klen (*1926) se zapojil do projekčních prací na Ostravsku již počátkem 50. let, a to jako dogmatický stoupenec socialistického realismu. Mimo jiné se jako kreslíř podílel na vypracování perspektivního pohledu na Novou Ostravu ze září 1952, prezentovaného dnes v expozici architektury a stavitelství Národního technického muzea v Praze. Pracoval v pražském pracovišti ostravského Stavoprojektu až do 60. let, kdy se jeho politické smýšlení změnilo. V roce 1966 patřil mezi architekty, kteří vystoupili ze Stavoprojektů a v rámci tehdejšího družstevního podnikání založili Sdružení projektových ateliérů. Jiří Klen zde vedl ateliér Delta. Po srpnu 1968 emigroval do Švýcarska.
Miroslav Gola (1922–?) studoval na Fakultě architektury ČVUT, avšak z politických důvodů nemohl studium dokončit. Poté pracoval na Ostravsku ve Stavoprojektu a ve Státním ústavu dopravního projektování. Podílel se na projektech nábytkové síně nebo sportovního stadionu v Karviné-Ráji, přetvořil typ panelového domu G-OS 64 a uplatnil ho ve struktuře tohoto sídliště. Navrhl i zimní stadion v Karviné. Tvůrčím způsobem využíval formy střídmého pozdního modernismu i expresivnější výraz bruselského stylu.
Zdroje
Spisovna stavebního úřadu magistrátu města Karviné.
Zemský archiv v Opavě, fond KNV Severomoravského kraje.
Areál nových škol v Karviné 4…, Karvinské noviny, roč. X, 29. 6. 1966, č. 27, s. 1.
Architektura v Severomoravském kraji, Ostrava 1965.
Bilance: 25 let práce projektových ústavů a organizací, Ostrava 1974.
Oldřich Gistr, Co nás čeká v roce 1962, Karvinské noviny, roč. V, 21. 10. 1961, č. 40, s. 3.
Milan Hartl (ed.), Architektonická práce 1948–1968. Výběr prací Stavoprojektu v Ostravě, Ostrava 1968.
-jk-, Karviná 80, Karvinské noviny, roč. XVII, 6. 11. 1969, č. 45, s. 3.
Miroslav Kirdanov, Výstavba města Karviné v období 1945–1967, in: Karviná: Sborník příspěvků k dějinám a výstavbě města, Karviná 1968, s. 249–256.
Jiří Klen – Oldřich Pražák, Výstavba Karviné, Architektura ČSSR, roč. XXII, 1963, s. 468–481.
Blanka Kmeťková, Panelárna desetiletá, Karvinské noviny, roč. XVII, 22. 5. 1969, č. 21, s. 2.
Blanka Kmeťková, Stavbaři – chlapíci, Karvinské noviny, roč. VII, 13. 2. 1963, č. 7, s. 3.
Blanka Kmeťková, Továrna na byty, Karvinské noviny, roč. V, 28. 6. 1961, č. 25, s. 2.
Blanka Kmeťková, U stavitelů v Ráji, Karvinské noviny, roč. V, 27. 9. 1961, č. 38, s. 3.
Libuše Krupková – Miroslav Kufa, Historie územního plánování statutárního města Karviné, Karviná 2008.
Karel Kuča, Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku II. (H-Kole), Praha 2000, s. 819–838.
Radim Prokop, Socialistická výstavba v okrese Karviná, Těšínsko, 1982, č. 4, s. 2–5.
Restaurace Brno je již otevřena, Karvinské noviny, roč. IX, 17. 11. 1965, č. 47, s. 1.
Vilibald Siwek, K problematice obytné výstavby na území okresu Karviná, Těšínsko, 1984, č. 1, s. 9–12.
Stavba vzorné kvality, Karvinské noviny, roč. VI, 10. 1. 1962, č. 2, s. 1.
Vladimír Šrámek, Budoucnost okresního města, Karvinské noviny, roč. VII, 1. 5. 1963, č. 18, s. 3.
Vlastimil Veselý, Smělé řešení centra Karviné, Karvinské noviny, roč. XVI, 25. 1. 1967, č. 5, s. 1–2.