Urbanistický koncept
Sídliště tvoří společně se sousední X. etapou východní okraj kompaktní zástavby města. Leží ve svažitém, k jihozápadu sbíhajícím terénu Bludovického kopce pod lesoparkem. Základ tvoří okružní komunikace, rozdělená do několika ulic, a páteřní Dlouhá třída. Ústředním prostorem je obvodové centrum s obchodním střediskem Permon a protilehlé centrum Na Terase, každé zdůrazněné dvojicí výškových panelových domů. Blíž k okrajům sídliště se uplatnily vesměs třípatrové deskové panelové domy, tvořící přechod k volné krajině. Na rozdíl od starších částí Havířova projektanti mezi panelovými domy ponechali část rodinných domů z původní zástavby Bludovic. Uprostřed jihovýchodní části sídliště se nachází rokle upravená do podoby lesoparku jako rekreační zázemí obytného celku. Přírodní motiv odkazuje k poučení ze skandinávských sídlišť a je blízký brněnskému sídlišti Lesná. Důležitost tohoto prostoru zdůrazňuje dynamická výšková skladba okolních bytových domů. Školská zařízení (jesle, mateřské školy, základní školy) se nacházejí uvnitř jednotlivých okrsků. Veřejné sportovní nebo dopravní stavby jsou v některých případech naopak umístěny po obvodu sídliště. Na severovýchodní, východní a jihovýchodní straně na sídliště navazuje novější panelová zástavba.
Technologie, typy bytů
Zatímco v sousedních starších částech Havířova se uplatnily panelové domy typu T 03 B, T 06 B a G 57 za použití struskopemzobetonových panelů, sídliště Podlesí je sestaveno z kombinace krajských variant panelových domů T 03 B-OS, V-OS, G-OS nebo VM-OS. Výškové panelové domy navrhli architekti Stavoprojektu Ostrava ve snaze vytvořit dominanty do té doby příliš fádních sídlištních celků. Ve věžových domech v Podlesí se kombinují tažená betonová jádra se schodišti a výtahovými šachtami s montovanou částí se stropními panely o délce 6 metrů a s fasádami z pěnosilikátových panelů. Tyto výškové objekty zdůrazňují důležité body v urbanistické kompozici sídliště. Najdeme je především po obvodu lesoparku, kde stojí i nejvyšší stavba sídliště, sedmnáctipatrový panelový dům typu VM-OS se dvěma schodišťovými sekcemi a šesti byty na jednom podlaží. Osmipodlažní deskové domy pak využívají oblastní variantu T 03 B-OS. Nejdelší deskový dům navrhli Tomáš Černoušek a Alois Vašíček. Výraz těchto panelových domů se autoři snažili inovovat skladbou lodžií, popřípadě motivem pásových oken s meziokenními vložkami.
Umělecká výzdoba
Sídliště má nezvykle bohatou sochařskou výzdobu. V atriích obchodního střediska Permon najdeme abstraktní sochy od sochaře Otty Ciencaly. U okrskového centra Orion se nachází plastika od Konráda Babraje a v atriu Střední školy stavební se zachovala keramická plastika od Vratislava Varmuži. Betonový strukturální reliéf od sochaře Václava Uruby, vytvořený ve spolupráci s architektem Josefem Hrejsemnou, člení severní průčelí sportovní haly na jižním okraji sídliště. Centrum Luna zdobí abstraktní mozaika od grafika a malíře Drahomíra Tůmy. Hlavní průčelí budovy gymnázia zdůrazňují reliéfně provedená znamení zvěrokruhu od Miroslava Rybičky a Jaromíra Fajkuse. Pozoruhodné jsou plastiky na pomezí figurativního výrazu a abstrakce od Jiřího Babíčka (Ležící žena), Jaroslava Brože (Ležící žena), Vladislava Gajdy (Pes) či Ambrože Špetlíka (stylizovaná mužská a ženská postava). Z dalších zastoupených sochařů uveďme Čestmíra Hlavinku, Aloise Šuteru, nebo Antonína Ivanského. Některá díla byla zničena: v roce 1997 se to týkalo sousoší Pavla Hanzelky u hotelového domu Merkur, v roce 2012 plastiky Kosmonaut od Václava Uruby a v roce 2014 při demolici haly autobusového nádraží zanikl autorsky neurčený reliéf a kašna v interiéru haly pro cestující.
Sídliště dnes
Sídliště Havířov-Podlesí se vyznačuje důvtipným situováním v krajině a zčásti i uchováním bohatě modelovaného terénu v podobě lesoparku v rokli jižně od Dlouhé třídy. Členitý terén zajišťuje bohatství prostorových a urbanistických motivů, poměrně dobré je i rozvržení služeb, i když nynější konkurence obchodních řetězců negativně zasahuje do způsobu využití obvodových obchodních center. Při bližším zkoumání bytové skladby sídliště se projevuje schematičnost zdejší zástavby. Sociální problémy a chudnutí obyvatelstva, původně pracovně svázaného s těžkým průmyslem, doprovází postupné chátrání sídliště. Zvláště se to týká areálu hotelového domu Merkur na východním okraji a obchodních center. Novější vstupy v podobě budovy banky, Kulturního domu Leoše Janáčka nebo úpravy veřejného prostranství u Dlouhé třídy sice mají ambici „být architekturou“, ve skutečnosti však vyšší architektonickou úroveň postrádají. Totéž se týká i novodobých úprav panelových domů. Sice zde nenacházíme divoké příklady barevného a tvarového řešení nových fasád a nástaveb, na druhou stranu zde však chybí architektonicky příkladné ukázky revitalizací panelových domů.
Příběh sídliště
Havířov se měl stát vzorovým příkladem socialistického hornického města, které poskytne svým obyvatelům vysoký standard bydlení a služeb v příjemném prostředí parků a zahrad. Rozvržení nejstarší části vycházelo z funkcionalistických vzorů a bylo tvořeno typovými domy v řádkovém uspořádání v katastru Šumbarku. V roce 1949 byla oficiálně nařízena metoda socialistického realismu, což se projevilo v uspořádání další části hornického sídliště, vznikající podél nynější Hlavní třídy na protilehlé terase nad šumbarským zámkem a kostelem. Vznikl zde uměřenější pandán ke stalinské části I. a II. obvodu ostravské Poruby. Na projektech se podílel jednak ostravský Stavoprojekt pod vedením Zdeňka Špačka, dále Stavoprojekty z Českých Budějovic, Brna a Liberce. Tradičně komponovaná a zdobná architektura, založená přitom na typových podkladech Státního typizačního ústavu, byla od poloviny 50. let podrobována kritice jako jeden ze symptomů éry stalinismu. V souvislosti s prosazováním typizace a prefabrikace se blokové schéma zástavby počalo v novějších čtvrtích rozvolňovat podle potřeb a možností konstrukčních inovací. Například 3. okrsek V. čtvrti je již sestaven z panelových domů typu G 57 a T 0 B v technologii struskopemzobetonových panelů. Proto mohli v roce 1960 stavbaři havířovského Bytostavu v rámci pracovního závazku postavit deskový panelový dům systému G 57 za pouhé tři měsíce.
Základní urbanistické rozvržení 1. až 3. okrsku VII. čtvrti, čili IX. etapy výstavby Havířova, navrhli autoři podrobného plánu Milan Hartl a Zdeněk Špaček v roce 1962. Větší území jižně od Dlouhé třídy bylo rozděleno do dvou okrsků, zatímco severní část tvoří jeden okrsek. Okrsky představovaly před průjezdnou dopravou chráněné obytné celky opatřené občanskou vybaveností a rekreačním zázemím v podobě parkově upraveného veřejného prostoru. Na podrobnějších návrzích se podíleli architekti Milan Hartl nebo Zoja Wallerová. Projekty vycházely z principu rozčlenění zástavby podle distribuce dopravy a vytvoření parkových enkláv v centrálních částech okrsků. Výrazně modelovaný terén využili projektanti k vytvoření lesoparku i k rozrůznění částí sídliště. Členitou zástavbu vytvořili z několika odlišných typů panelových domů. Kolmo nebo diagonálně k Dlouhé třídě jsou orientovány panelové domy T 03 B-OS, navržené týmem Aloise Vašíčka. Podobně se v blocích 231 a 232 první etapy ověřovala série panelového domu typu T 08 B, uplatněná Dobroslavem Szpukem.
K zeleným plochám se pojí pavilony škol, například v II. okrsku podle návrhu Milana Hartla. Podobu ústředního centra vyšší vybavenosti navrhli v roce 1969 Oskar Chmiel a Zdeněk Špaček. V letech 1970–1972 vzniklo podle Chmielova projektu obchodní středisko Permon. Společenskou část centra tvoří architektonicky nevýrazný Kulturní dům Leoše Janáčka se sálem pro 700 diváků, dokončený v roce 1987. Zdravotní střediska se pojí ke střední spojovací ose Dlouhé třídy. Naopak vně obvodových komunikací umístili projektanti část obsluhy sídliště. Kromě autobusového nádraží s pozoruhodným proskleným pavilonem podle Hartlova návrhu (pavilon zbořen 2014) vznikla na jižním okraji sídliště v letech 1965–1969 také víceúčelová sportovní hala podle projektu architekta Josefa Hrejsemnou. Na východním okraji sídliště se nachází budova gymnázia od téhož autora z let 1968–1969. Jižně od gymnázia u křížení Dlouhé třídy s ulicí Okrajovou najdeme rozsáhlý areál hotelového domu Merkur podle návrhu Jana Kapitána a Blažeje Heisera, postavený v letech 1967–1968.
Architekti
Projekční práce v Havířově vedl architekt Zdeněk Špaček (1922–1996), v letech 1961–1975 ředitel ostravského Stavoprojektu. Řadu let zastával funkci vedoucího Ateliéru 4, zabývajícího se projektováním obytných celků Ostravsko-karvinského revíru. Zabýval se urbanismem měst a podílel se na formování nových částí sídel Ostravska – Frýdku-Místku, Karviné, Orlové a především Havířova. Svou architektonicko-urbanistickou tvorbu přizpůsoboval požadavkům režimu, jehož byl reprezentantem. Postupně se propracoval od klasicistních schémat socialistického realismu k strukturálnímu výrazu pozdního modernismu. Je autorem havířovské nemocnice nebo Kulturního domu Leoše Janáčka. Při vzniku urbanistických plánů spolupracoval s řadou kolegů (Milan Hartl, Oskar Chmiel, Zoja Wallerová ad.).
Zdroje
Zemský archiv v Opavě, fond KNV Severomoravského kraje.
Faktografický materiál k 20 letům jmenování města, Havířov 1975.
Město zeleně, Havířov 2006 (brožura k filmu Davida Vignera).
Radim Prokop, Havířov. Město pozoruhodného vývoje. K 10. výročí nejmladšího hornického města na Ostravsku, Havířov 1967.
Radim Prokop a kol., Havířov 1955–2005, Havířov 2005.
Zdeněk Špaček, Výstavba Havířova, Architektura ČSSR, roč. XXII, 1963, č. 3, s. 159–161.
Zdeněk Špaček, Oblastní varianty typů G 57, T 02 a T 03 B na Ostravsku, Architektura ČSSR, roč. XXVI, 1967, č. 1, s. 32–34.
Zdeněk Špaček – Otto Waller – Milan Hartl, Řešení obytných okrsků Havířova, Architektura ČSSR, roč. XXII, 1963, č. 3, s. 164–168.
Zdeněk Špaček, Nová výstavba města Havířova. Architektura ČSR, roč. XXXII, 1973, s. 337–342.
Zdeněk Špaček a kol., Havířov: socialistické město, Ostrava 1974.
Věra Tomolová – Rudolf Žáček, Havířov, Havířov 1995.
Otto Waller, Výstavba centra města Havířova, Architektura ČSSR, roč. XXII, 1963, č. 3, s. 162–163.