Stalingrad

Žďár nad Sázavou

Urbanistický koncept

Sídliště Stalingrad zpočátku tvořilo samostatný satelit města, jehož polohu určovala blízkost nově založeného podniku ŽĎAS a plánovaná, nakonec však nepostavená železniční stanice. Brněnský architekt Jan Frendlovský, který mezi válkami vypracoval směrný plán pro Město Žďár a po roce 1945 s ním město konzultovalo i výstavba za dvouletky, ve svém návrhu umístil na pravý břeh řeky Sázavy kolonii montovaných rodinných domků typu Danmark. V roce 1951 vypracoval Oldřich Plhoň dílčí zastavovací plán sídliště. Protože se v něm uplatňovalo schéma volných řádek, dobové dokumenty ho označovaly za otevřeně funkcionalistický.

Další plány Stalingradu pak tento koncept postupně opouštěly ve prospěch uzavřených vnitrobloků, kterými se vyznačuje urbanismus socialistického realismu. Obslužná komunikace probíhá po obvodu obytného souboru. Výjimku tvoří páteřní tepna – dnešní ulice Brodská –, kterou obklopují provozovny občanské vybavenosti, umístěné buď v parteru obytných domů, nebo v samostatných budovách. Čtvrť se také touto ulicí napojuje na historické centrum. Velké veřejné budovy, školy a internáty architekti postupně umisťovali na východní okraj sídliště podél ulice Komenského.

Stavba sídliště sice začala již v roce 1949, úvodní projekt však vznikl v chvatu – během pouhých osmi týdnů – teprve v závěru roku 1952. Úkol projektantů jihlavského Stavoprojektu, které vedl Rudolf Vichra, tehdy spočíval v rozšíření již vznikajícího celku na obytný soubor pro šest tisíc obyvatel. Protože však jejich plán nevyřešil funkční napojení sídliště na centrum, vyžádala si situace zpracování nového směrného plánu pro celé město, kterým byl v roce 1953 pověřen František Kočí ze Stavoprojektu Brno. O rok později vypracoval také zastavovací studii Stalingradu, jejímž cílem byla eliminace řádkové zástavby v severní části sídliště ve prospěch ansámblového uspořádání a navýšení počtu bytových jednotek.

 

Technologie, typy bytů

Stavba sídliště započala v letech 1949–1950 montáží 32 rodinných domků Danmark, které dodala firma Thermobau z Vídně. Tyto domky, lidově zvané Dagmarky, dnes tvoří kolonii ve spodní části sídliště, orientované směrem k továrně ŽĎAS. Jde o typové podsklepené malometrážní objekty o jednom podlaží. Zaujmou pásovým horizontálním prosklením s francouzským oknem vedoucím na balkon.

V roce 1950 začala výstavba zděných bytových domů typu T 12 s  dvoupokojovými byty, počítalo se i s typovými domky D 40. Po intervenci podnikového ředitele ŽĎAS z ledna téhož roku –„chceme, aby náš nový závod byl vzorem nejen po stránce pracovní, ale i po stránce sociální“ se počet bytů v domech T 12 navýšil na 60 a domky D 40 se vůbec nestavěly. První tři bloky stály ještě téhož roku, výstavba proudovou metodou pak pokračovala dalšími domy typu T 12 a dvoupatrovými svobodárnami typu T 20. V dalších letech se začaly používat soustavy T 13 a T 14, kde najdeme i i třípokojové byty. V roce 1957 dokumenty zmiňují oblíbený typ T 15, prováděný rovněž v cihelné nebo v již pokročilejší kvádrové variantě. Panelová technologie T 02 B přišla poprvé ke slovu až koncem 50. let u bloků 56 a 57, dokončených na počátku roku 1960.

 

Umělecká výzdoba

K nejstarším příkladům výzdoby Stalingradu patří úprava fasád technikou sgrafita a betonové prefabrikované prvky s konkávním vzorem, takzvané polorozety. Sgrafita na fasádě bývalé 2. mateřské školy vytvořili v první polovině 50. let malíři Pavel Kopáček a Vlastimil Večeřa, sgrafitovou výzdobu na bytových domech v Brodské a Okružní ulici navrhli Karel Němec a Richard Přikryl. Plochy nad vstupy do prodejen po obvodu Brodské ulice zdobil cyklus neglazovaných keramických reliéfů s tematikou poskytovaných služeb, dnes v torzálním stavu. Volné plastiky najdeme před významnými objekty po obvodu sídliště. Autorem sousoší Vysočina (1963), které se nachází před budovou stejnojmenného kina, byl Arnošt Košík. Bustu Jana Amose Komenského (1992) v zeleni mezi 2. a 3. základní školou vyhotovil ředitel hořické kamenické školy Josef Moravec. Když domy v severní části Okružní ulice prošly v roce 2011 zateplením, iluzivní malbou, která upomíná na původní architektonické prvky šambrán, říms a polorozet, je opatřil Miloš Sláma.

 

Sídliště dnes

Současný stav sídliště poznamenala revitalizace bytových domů. Jejich zateplení překrývá původní výtvarné a architektonické motivy, proměnila se také barevnost fasád. Dodatečné úpravy, mnohdy staršího data, postihly i rodinné domky typu Danmark. Po urbanistické stránce však sídliště dodnes tvoří homogenní útvar s jasně definovanou obytnou částí, centrem služeb a koncentrovaným souborem školských zařízení. Vyhnulo se mu zahušťování i průtahy nových komunikací. Ačkoliv se tvarosloví socialistického realismu 50. let postupně ztrácí pod nánosy polystyrenu, řádková zástavba a ansámblové dispozice Stalingradu s rohovými sekcemi i dnes poskytují ilustrativní příklad poválečné bytové výstavby v Československu. Škoda, že se žďárské sídliště včas nedočkalo památkové ochrany; jeho urbanismus i jeho výtvarné řešení by na ni mohly ještě před několika lety aspirovat.

 

Příběh sídliště

Za zrodem sídliště Stalingrad stálo vládní rozhodnutí o umístění těžkého průmyslu na Vysočině u tehdejšího Města Žďár. V březnu 1948 zde vznikla pobočka národního podniku Spojené brněnské slévárny, od roku 1951 podnik operoval samostatně jako Žďárské strojírny a slévárny (ŽĎASS, později ŽĎAS). V roce 1950 byl sloučením Města Žďár a Zámku Žďár založen dnešní Žďár nad Sázavou, který brzy získal statut okresního města. Statistiky ukazují, že během let 1947–1961 se počet zdejších obyvatel téměř zdvojnásobil. S přílivem pracovní síly vzrůstala i potřeba ubytovacích kapacit a občanské vybavenosti. Proto v roce 1949 započala výstavba nového sídliště, které první směrné plány pojímaly jako odloučenou čtvrť, od roku 1956 se však začala pevněji spojovat se starým Žďárem. Rozdíl mezi těmito koncepcemi jasně dokládají urbanistická řešení architektů Oldřicha Plhoně (1951) a Františka Kočího (1953) z brněnského Stavoprojektu. Chybějící kulturní zařízení od roku 1959 kompenzovalo nové kino Vysočina, jehož interiér již nese znaky bruselského stylu. Výstavba Stalingradu o celkovém počtu 2 050 bytových jednotek skončila roku 1965. Když v roce 1956 odsoudil sovětský státník Nikita Sergejevič Chruščov Stalinův kult, původní název Stalingrad se úředním rozhodnutím změnil na Žďár nad Sázavou III. Místní obyvatelé však starý název užívají dodnes.

 

Architekti

Stavba sídliště coby ubytovací kapacity pro ŽĎAS probíhala v závislosti na růstu podniku a nad jeho návrhy se postupně vystřídalo několik architektů. V roce 1952 vytvořil úvodní projekt už rozestavěného sídliště tým jihlavských projektantů pod vedením Rudolfa Vichry (1902–1954). Tento architekt, žák Josefa Gočára z pražské Akademie výtvarných umění, působil zpočátku v Praze, do Jihlavy odešel zřejmě až po druhé světové válce. Známe ho jako autora sice významných, vesměs však neprovedených soutěžních projektů, například na budovy Národního technického muzea v Praze (1935).

Spoluautor úvodního projektu Stalingradu Václav Roštlapil (1901–1979) vykonával ve 20. letech funkci asistenta Jiřího Krohy na české technice v Brně a redigoval Krohův časopis Horizont; věnoval se též architektonickým návrhům výstav. V roce 1953 ho Kroha povolal do svého pražského ateliéru a pověřil ho vedením projektu úprav strahovského stadionu pro I. celostátní spartakiádu.

Architekt Zdeněk Lang (*1928) v 50. letech spolupracoval na podobě sídlišť v Kounicově a Zemědělské ulici v Brně. Do Prahy ke Krohovi odešel spolu se svým bývalým zaměstnavatelem Václavem Roštlapilem. Později se stal zaměstnancem Brněnských výstav a veletrhů, kde působil především jako autor zahraničních výstavních expozic.

Směrný plán Žďáru nad Sázavou vytvořil v roce 1953 František Kočí (1921–2008). Tento brněnský architekt a urbanista se podílel na směrném plánu Brna z roku 1958 i na návrzích několika brněnských sídlišť, například Starého Brna-sever (1961), Kohoutovic (1972) nebo Komína (1973). V Jihlavě se zabýval urbanismem prostoru před železničním nádražím (1954), pro Žďár nad Sázavou vyprojektoval nádražní budovu.

 

Zdroje

Moravský zemský archiv v Brně, fond B 126, KNV Jihlava.

 

Sídliště Stalingrad, Jiskra. Orgán krajského výboru KSČ v Jihlavě VII, 1952, č. 14, 5. 7., s. 4.

Jiří Štursa, Přehlídka nejlepších projektů výstavby 1955, Architektura ČSR XV, 1956, s. 30–77.

Antonín Bartušek et al., Dějiny Žďáru nad Sázavou III (1784–1974), Žďár nad Sázavou 1974.

Jan Konzbula (ed.), Budování socialismu na Žďársku, Žďár nad Sázavou 1975.

Ivo Filka – Jaroslav Švorma, Stručné dějiny města Žďáru nad Sázavou, Žďár nad Sázavou 1998.

Ivo Filka – Jaroslav Švorma, Žďár nad Sázavou v zrcadle staletí, Žďár nad Sázavou 2005.

Miroslava Olivová, Příspěvek k industrializaci a socialistické výstavbě Žďáru nad Sázavou v 50. letech (diplomní práce), PedF MU, Brno 2008.

 

Ulice: 
Okružní
Komenského
Brodská
Revoluční
V Zahrádkách
Malá
1. máje
U Jezu
Strojírenská
Autor: 
Jan Frendlovský
Oldřich Plhoň
Jiří Herzán
Josef Luc
František Kočí
Václav Roštlapil
Rudolf Vichra
Zdeněk Lang
Technologie: 
T 12
T 20
T 13
T 14
T 15
T 02 B
montované rodinné domky typu Danmark
Projekt od: 
1949
Projekt do: 
1954
Realizace od: 
1949
Realizace do: 
1956
Fáze: 
2. Fáze socialistického realismu
Investor: 
Žďárské strojírny a slévárny (ŽĎAS)
Realizace: 
Thermobau Wien, Průmstav Žďár nad Sázavou
Objem počet bytů: 
2 050
Objem počet obyvatel: 
8 000
Autor textu: 
Jana Kořínková
Technologie - skupina: 
1. zděné tradiční
1. zděné tradiční
3. polomontované (kvádry, bloky, kvádropanely, blokopanely)
1. zděné tradiční
1. zděné tradiční
3. polomontované (kvádry, bloky, kvádropanely, blokopanely)
1. zděné tradiční