Sídliště I

Jihlava

Urbanistický koncept

Rozvoj města na místě bývalého vojenského cvičiště předpokládal již meziválečný regulační plán brněnského funkcionalisty Bohuslava Fuchse. Na aktualizovaném Fuchsově plánu z poválečné doby najdeme širokou reprezentativní třídu, dnešní ulici Vrchlického, rozdělenou pásem zeleně. V představách architekta tuto třídu lemovaly veřejné budovy a areál škol.

Ucelený plán bytové výstavby pro tuto lokalitu vznikl v roce 1955 pod vedením architektů Černého a Schuberta z jihlavského Stavoprojektu. Týkal se ulic Erbenovy, Ladovy a Evžena Rošického. Již o několik let dříve však na bývalém vojenském cvičišti vyrůstaly domy ad hoc pro několik na sobě nezávislých investorů. První dva nájemní domy na jižní straně Vrchlického ulice, pravděpodobně již z roku 1953, sloužily příslušníkům Sboru národní bezpečnosti. Nejucelenější ansámblový celek (symetrická zástavba s vnitrobloky), který se rozkládá mezi ulicemi Vrchlického, Hamerníkovou, Leoše Janáčka a Zborovskou, lze pokládat za téměř učebnicovou demonstraci kompozičních pouček tehdejší sovětské urbanistické teorie, byť jde paradoxně o konglomerát staveb několika samostatných investorů. Domy s vojenskými byty podél ulice Zborovské navrhl v letech 1955–1956 Vojenský projektový ústav v Hradci Králové. Dále se zde nacházejí bytové domy pro zaměstnance podniku Motorpal (ulice Leoše Janáčka), pro členy Sboru národní bezpečnosti (severní strana ulice Vrchlického), ve vnitrobloku realizovaly bytový dům Československé státní silnice. Rozvržení tohoto souboru zřejmě vyplynulo z trojstranných jednání mezi investory, místními úřady a jihlavským Stavoprojektem, nevzešlo z uceleného územního plánu. Z dnešní podoby sídliště vyčteme, že plán Bohuslava Fuchse fungoval i po únoru 1948 jako koordinační nástroj. Na něj pak v roce 1955 navázali projektem Sídliště I architekti Schubert a Černý. Jednotný charakter bytové výstavby na místě bývalého vojenského cvičiště je tak zčásti odkazem Fuchsova funkcionalistického plánu a zčásti dědictvím doktríny socialistického realismu.

 

Technologie, typy bytů

Lékem na řešení bytové krize mělo být v závěru 50. let zprůmyslnění stavebnictví a koncentrace výstavby do velkých sídlištních celků. Typizované obytné domy se v nich začaly stavět jako na běžícím pásu, tzv. proudovou metodou. Tímto způsobem, ač ještě klasickou technologií zděním z cihel, bylo postaveno také Sídliště I.

Úvodní projekt Sídliště I z roku 1955 počítal u obytných budov s typem T 22. Několik takových domů se postavilo u ulic Hamerníkovy a Leoše Janáčka. Přepracované verze projektu od architektů Schuberta a Řídkého z let 1957 a 1958 pak tento typ nahradily buď modernějšími typy T 14 a T 15, anebo ve větší míře oblastní variantou T 13. Všechny domy měly dvoutraktový půdorys s přímým osluněním všech místností. Rozdíl mezi nimi spočíval v míře prostorového komfortu bytových jednotek; novější verze typu T už vedle dvoupokojových obsahovaly i třípokojové byty. U obytných budov postavených jihovýchodně od ulice Hamerníkova – tedy mimo území, jaké řešil plán týmu Schuberta a Černého z roku 1955 – se škála použitých typů liší podle doby vzniku a tedy opět podle velikosti bytu. Nalezneme zde mimo jiné typy T 12/52 nebo T 11/54.

 

Umělecká výzdoba

Ojedinělé svědectví o projektování jihlavského Sídliště I a o jeho doplnění výtvarnými díly se objevuje v doposud nepublikovaném textu architekta Jana Řídkého, v komentáři k jeho úpravám plánu sídliště z let 1957–1958 z Archivu města Jihlavy: „Do nákladu byla též zahrnuta částka na výtvarnou výzdobu předprostoru 11leté školy a obytných bloků 41 a 40 [ulice Erbenova]. Jest to jediný požadavek projektanta na výtvarnou výzdobu v celém areálu sídliště a domníváme se, že jest nutno tento jediný prostor i po této stránce dořešiti.“ Dnes víme, že i z tohoto požadavku nakonec sešlo. Výraznější výtvarné úpravy fasád nalezneme pouze v ansámblovém bloku mezi ulicemi Vrchlického, Hamerníkovou, Leoše Janáčka a Zborovskou, a to v podobě šambrán, rizalitů a nadokenních říms. Objevují se zde také pro socialistický realismus typické sgrafitové motivy a prefabrikovaná domovní znamení, takzvané polorozety. V únoru 1978 byla na osu Vrchlického třídy mezi Domem zdraví a budovou Sboru národní bezpečnosti umístěna socha Klementa Gottwalda od pražského sochaře a funkcionáře tehdejšího svazu umělců Josefa Malejovského. V roce 1995 prodala Jihlava tuto plastiku za symbolickou částku slévárnám ve Zlíně, které z ní odlily čtyři postavy lidických dětí pro známý pomník sochařky Marie Uchytilové.

 

Sídliště dnes

I přes problematickou dobu vzniku se dnes těší sídlištní bytová výstavba z 50. let velké oblibě. Třebaže spojení se stalinismem není možné z její architektury odstranit, do popředí vystupují spíše její městotvorné vlastnosti – schopnost vytvářet uzavřené ulice a jasně vymezené prostory náměstí a vnitrobloků, přívětivé měřítko, ohled na potřeby chodců a také technické vlastnosti cihlových budov. Tak jako většina výstavby z doby socialismu, rovněž Sídliště I dnes podléhá trendu zateplování. Tím však bohužel nevzniká jen příznačný pestrobarevný „guláš“. Zateplování totiž u architektury 50. let zakrývá i její sporadické, pro její ráz však nezbytné prvky – šambrány, římsy, pilastry, sgrafitovou výzdobu –, čímž tuto architekturu unifikuje a vymazává tak část naší kolektivní paměti.

 

Příběh sídliště

Bezprostředně po druhé světové válce netrpěla Jihlava nedostatkem bytů – velké množství jich uvolnil odsun německých občanů, kteří ještě před válkou tvořili téměř polovinu obyvatel města. Bytová krize se však záhy projevila i zde, v roce 1958 už Jihlava evidovala téměř čtyři tisíce žádostí o byt. V té době stála jen malá část Sídliště I, ke stavbě se proto musely rychle připravit další obytné soubory.

Styl socialistického realismu dostal v urbanistickém řešení sídliště vyhraněnou, a přece skromnou formu, které chybí kýžená monumentalita a velkolepost, typická pro sovětská města nebo pro Ostravu-Porubu. Podobný ráz zřetelného stylového projevu a formální umírněnosti mají také zdejší veřejné budovy, mateřská škola od architekta Kubíčka z roku 1955 nebo jedenáctiletá škola Evžena Rošického, kterou v roce 1956 vyprojektoval Jan Řídký. Srovnáme-li fasády těchto budov na úvodních projektech sídliště a jejich variantách s uskutečněnou podobou, je zjevné, že původně měly být zdobnější, klasicizující prvky ostění měly tvořit motivy jakýchsi kolonád. Větší zdobností se původně vyznačovaly i projekty obytných domů. Po polovině 50. let však přišel obrat, na jehož počátku stála kritika „zbytečností v architektuře“ v projevu Nikity Sergejeviče Chruščova na konferenci moskevských stavbařů v prosinci 1954. Také v tehdejším Československu se začaly rychle hledat úspornější a rychlejší způsoby výstavby. Jihlavský Stavoprojekt tak musel projít tzv. Všestrannou prověrkou hospodárnosti investiční výstavby. V plánech Sídliště I z let 1957–1958 se proto vyměnily zastaralé typy domů, zvýšil se počet podlaží a zahustila se zástavba, z čehož se později stal často kritizovaný nešvar. Místo zamýšlených 589 se tak na sídlišti nakonec postavilo 717 bytů. Jan Řídký ustoupil od záměru stavět v ulici Evžena Rošického rodinné dvojdomky, jejich místo zaujaly trojpodlažní nájemní domy T 13 a spolu s nimi také sportovní hala s bazénem. Její modernistická architektura, rovněž dílo architekta Řídkého započaté v roce 1959, ohlásila konec éry socialistického realismu na tomto sídlišti.

Neodmyslitelnou součást jihlavského Sídliště I tvoří komplex Domu zdraví. Tento objekt, původně Oblastní ústav národního zdraví, byl vystavěn mezi lety 1948–1954 podle projektu známého architekta Oldřicha Lisky z Hradce Králové. Půdorysem a rytmizováním oken jde o připomínku kvalitního meziválečného funkcionalismu. Pavilony nové nemocnice v západní části areálu přibyly v 70. letech. Druhou monumentální stavbu na území sídliště představuje budova krajského policejního ředitelství, vystavěná v letech 1956–1960 jako sídlo tehdejšího Sboru národní bezpečnosti.

 

Architekti

Jiří Schubert (1922) byl dlouhodobým vedoucím urbanistického střediska jihlavského Stavoprojektu. Z roku 1959 pochází jeho Úvodního projektu sídliště Jihlava II, který předcházel realizovanému návrhu Zdeňka Gryce. V roce 1960 vypracoval nerealizovaný projekt pokusného montovaného domu z betonových prefabrikátů, tzv. blok č. 11, který se měl nacházet v blízkosti budovy základní školy na Kollárově ulici na Sídlišti II. Jan Řídký byl zaměstnancem Stavoprojektu Jihlava, je autorem místní tělocvičny s bazénem TJ Spartak a dostavby a zastřešení Horáckého zimního stadionu v Jihlavě z let 1966–1968.

 

Zdroje

Moravský zemský archiv v Brně, fond B126, KNV Jihlava

Muzeum Vysočiny Jihlava, fotoarchiv

Státní okresní archiv Jihlava

 

25 let života a práce města Jihlavy: 1945–1970, Jihlava 1970.

40 let Stavoprojektu v Jihlavě, Jihlava 1989.

Zdeněk Jaroš, Jihlava v datech, Jihlava 1999.

Jiří Jelínek, Jihlava socialistická 1945–1989, in: Renata Pisková (ed.), Jihlava, Praha 2009, s. 629–690.

Jiskra: Orgán OV KSČ a ONV v Jihlavě 1952, 1959, 1960.

Karel Kaplan, Sociální souvislosti krizí komunistického režimu v letech 1953–1957 a 1968–1975, Praha 1993.

Jana Laubová, Architektura Jihlavy 1900–2009, nepublikovaná magisterská práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc 2010.

František Šmahel, Historický atlas měst České republiky: Jihlava, Praha 2000.

Petr Vorlík, Architektura v letech 19452009, in: Renata Pisková (ed.), Jihlava, Praha 2009, s. 675–690.

 

Ulice: 
Hamerníkova
Erbenova
Ladova
Evžena Rošického
Autor: 
Jiří Schubert
Jan Řídký
Technologie: 
T 22
T 15
T 14
T 13
Projekt od: 
1955
Projekt do: 
1958
Realizace od: 
1956
Realizace do: 
1961
Fáze: 
2. Fáze socialistického realismu
Investor: 
Krajský národní výbor Jihlava (komunikace, infrastruktura, terénní úpravy, mateřská škola), národní podnik Motorpal (bytové domy), od roku 1956 Generální investor bytové a občanské výstavby Jihlava (GIBOV Jihlava)
Realizace: 
Národní podnik Pozemní stavby Havlíčkův Brod, závod Jihlava, Stavební služby Třebíč
Objem počet bytů: 
717
Objem počet obyvatel: 
1 700
Autor textu: 
Jan Kristek
Technologie - skupina: 
1. zděné tradiční
1. zděné tradiční
1. zděné tradiční
3. polomontované (kvádry, bloky, kvádropanely, blokopanely)