Sídliště Nový Ostrov

Ostrov

Urbanistický koncept

Jak vzpomínal v knize Tak šel život Vítězslav Sotolař, „v místech dnešního sídliště se sice ještě popásají stáda družstevních krav, ale kolem nádraží se již rodí kolonie finských domů a je rozestavěno 12 svobodáren pro brigádníky“. A opravdu: sídliště vyrostlo severovýchodně od původního historického jádra Ostrova, a to prakticky na zelené louce a bez plánu pro celé nové město. Podle dílčího zastavovacího plánu Karla Přesličky se nejprve u nádraží v letech 1947–1950 postavily dřevěné dvojdomky finského typu, v roce 1951 k nim přibyly přízemní dřevěné domky. V roce 1950 na dřevostavby navázaly činžovní domy v první z celkem osmnácti etap výstavby, poté následovaly svobodárny a ubytovny. První územní plán pro celý Nový Ostrov navrhl až s pátou etapou v letech 1952–1953 Ladislav Kozák; plánoval sídliště nejprve pro 16 000, rok poté už pro 19 000 a ještě později pro 25 000 obyvatel. Architektonickým ztvárněním Kozákova plánu se zabýval hlavní architekt Jáchymovských dolů Jaroslav Krauz. Ostrovské sídliště architekti řešili jako zahradní město v duchu socialistického realismu, s výraznou složkou veřejné zeleně. Na mnoha místech tvoří budovy symetrické ansámbly s polouzavřenými nádvořími a výškovým odstupňováním domů.

Střed sídliště tvoří velkorysé, snad až naddimenzované náměstí s dominantou kulturního domu, obklopené symetricky ze dvou stran obytnými domy s obchodním parterem. Zaujme nás ostrý přechod od stylu socialistického realismu k mezinárodnímu stylu moderní architektury, který nejlépe ilustruje osmipatrová administrativní budova, dokončená v roce 1960 a tyčící se jihozápadně od kulturního domu.

 

Technologie, typy bytů

S jistou nadsázkou lze na Nový Ostrov hledět jako na encyklopedii technologického vývoje hromadné typizované výstavby, od dřevěných domků přes zděné činžáky až po panelové stavby. Ve velkých obytných blocích s obchodním parterem při náměstí nacházíme typizované čtyřpodlažní až šestipodlažní zděné domy typu T 12 či T 13, jinde i T 14. Ve 13. etapě, v letech 1957–1959, se již stavěly pětipodlažní panelové domy typu G 32, v západočeské variantě zlínského typu G 40. Navrhli ji pražští architekti Gorazd Čelechovský a Eva Kunová. Tak jako původní soustava G 40, měla i varianta G 32 malý rozpon 3,6 metru, se čtyřmi bytovými jednotkami v každém patře jedné sekce. Třebaže šlo o domy panelové, v duchu doznívajícího socialistického realismu je architekti ozdobili pilastry a lizénami (plochý výstupek na zdi). Tyto prvky však měly i důvody funkční – kryly svislé spáry mezi panely a ztužovaly spoje. Návrat modernistické estetiky v pozdních padesátých letech však vedl k tomu, že se tyto zdobné prvky přestaly používat. Surovinu pro panely, vyráběné panelárnami v Dalovicích a od roku 1959 také v Otovicích, příznačně poskytovaly staré struskové haldy jáchymovských dolů.

 

Umělecká výzdoba

Pro břízolitové fasády ostrovských bytových domů, postavených ve stylu socialistického realismu, je typická sgrafitová výzdoba. Objevují se zde zvířecí či rostlinné motivy. Charakteristické jsou také dekorativně řešená zábradlí navržená Waldemarem Klierem. Největší pozornosti se však výprava fasád dočkala u veřejných budov, které zdobí i kamenné reliéfy (například na restauraci Družba od Gizely Kuchařové [1958]). U mateřských školek a jeslí nacházíme keramické reliéfy s dětskými a zvířecími motivy od keramika Jiřího Kemra a malíře Miroslava Krause. Pro jedny z ostrovských jeslí byl určen reliéf Matky s dítětem (1960) Václava Bejčka druhotně osazený na městský úřad. Dominantu Mírového náměstí tvoří sousoší na atice kulturního domu od Jaroslava Šlesingera, zobrazující budovatelský motiv žnečky, horníka a studenta. Štuková výzdoba fasády je věnována symbolům různých umění, v interiéru vynikají malby na sklech od Václava Lokvence a Jarmily Kalašové. Právě Václav Lokvenc byl představitel „výtvarného kolektivu“, který měl na starosti uměleckou výzdobu nově vznikajícího sídliště. On sám je autorem monumentálního sousoší Nový život (před rokem 1975.) v Jungmannově ulici. Bohatý na uměleckou výzdobu je především areál nemocnice (dokončený v roce 1961), jehož vstup zdobí reliéfy významných lékařů od Ludvíka Kodyma. Irena Sedlecká-Kodymová je autorkou Ležící ženy u nemocničního bazénu, Karel Kuneš pak pro nemocnici navrhl sousoší Rodina a dekorativní betonovou mříž tamní kavárny.

 

Sídliště dnes

Jádro Nového Ostrova z 50. let 20. století představuje unikátní doklad architektury socialistického realismu, a stává se proto předmětem zájmu historiků architektury a památkářů. Více než dříve se teď dbá na rekonstrukce staveb, zachování původních architektonických prvků a výzdoby fasád.

Význam tohoto dobře zachovaného sídlištního celku si v posledních letech uvědomila i místní správa. Karlovarský kraj se zavázal vytvořit z nejcennější části Nového Ostrova památkově chráněnou zónu a připravit expozici věnovanou architektuře socialistického realismu. Obytný komfort samotného sídliště je dodnes na vysoké úrovni. Stojí za tím fakt, že vzdor temnému politickému pozadí se architektuře socialistického realismu dařilo dávat velkým obytným celkům charakter tradičního města. K tomu připočtěme dobrou občanskou vybavenost a množství zeleně.

 

Příběh sídliště

Výstavba Nového Ostrova je těsně spjatá s rozvojem (i pozdějším úpadkem) jáchymovských uranových dolů. Po druhé světové válce stoupla tato surovina na ceně. Již v listopadu 1945 uzavřelo Československo tajný pakt se Sovětským svazem o těžbě uranu. Jáchymovské doly se masivně rozšiřovaly, získávaly však i velmi neblahou pověst. Do roku 1947 v dolech pracovali němečtí váleční zajatci, v padesátých letech je nahradili političtí vězni, kteří se podíleli i na výstavbě ostrovského sídliště. Rostl však i počet civilních zaměstnanců Jáchymovských dolů, pro které musel podnik zajistit ubytování. Vzhledem k hornaté krajině kolem Jáchymova bylo rozhodnuto o výstavbě velkého sídliště v katastru města Ostrov. Jáchymovské doly za tímto účelem založily vlastní stavební podnik Budování s dvěma tisíci zaměstnanci a zároveň i stejnojmenný projekční ateliér.

Nový Ostrov nebyl jen obytným celkem, ale také sídlem řady důlních institucí. Působil zde Projektový ústav Uranového průmyslu nebo Geofyzikální ústav Ústřední správy výzkumu a těžby radioaktivních surovin. Podnik Jáchymovské doly budoval pro své zaměstnance školy, nemocnice, sportovní areál, obchody i monumentální Kulturní dům pracujícího lidu. Výrazný zlom v rozvoji Nového Ostrova přišel se zastavením těžby uranové rudy v roce 1960. Odlivu obyvatelstva zabránilo rozhodnutí vlády o nahrazení hornictví strojírenstvím. V polovině roku 1959 zde otevřel svou pobočku plzeňský podnik Škoda, který převzal závod Dopravního hospodářství Jáchymovských dolů, a v roce 1965 zde už pracovalo pět tisíc propuštěných horníků. Hlavní výrobní artikl ostrovské Škodovky představovaly trolejbusy a slévárenská zařízení. K tomu se pak v Ostrově připojily další průmyslové podniky: pobočka nábytkářského podniku Jitona Soběslav, Závod mechanizace a automatizace, Dechtochema, Tosta nebo Výstavba dolů uranového průmyslu. S uzavřením Jáchymovských dolů se počet obyvatel ustálil, další výstavba Nového Ostrova se zpomalila a nebyla dokončena v původně plánované šíři. Od starého města Ostrova oddělil jeho novou část poslední prstenec výškových domů zhruba v letech 1968–1977. Tuto poslední etapu výstavby Nového Ostrova poznamenaly obvyklé nešvary normalizace, zhoršená kvalita jak technologicko-konstrukční, tak i architektonická.

 

Architekti

O hlavním architektovi Nového Ostrova a autoru objektů ve stylu socialistického realismu, Jaroslavu Krauzovi (1908–1991) zatím nemáme dost informací. Užíval titulu akademického architekta a údajně se hlásil k Josefu Gočárovi jako svému vzoru, seznamy Gočárových žáků z pražské Akademie výtvarných umění ho však neuvádějí. V roce 1941 pracoval u firmy Baťa, týdeník Zlín ho v roce 1941 připomíná jako projektanta Domova mladých žen ve Zruči nad Sázavou. V padesátých letech Krauz projektoval velké obytné a administrativní soubory v Ostrově a Horním Slavkově. V roce 1959 se pravděpodobně stal obětí tehdejších politických čistek a zprávy o jeho práci se od té chvíle vytratily.

Autor územního plánu Nového Ostrova Ladislav Kozák (1900–1988) pracoval v kanceláři svého známějšího bratra Bohumíra Kozáka, za první republiky se podílel na projektech malobytových činžovních domů v Praze na Zelené lišce a zvláště na návrhu Ústavu pro matku a dítě v areálu dnešní Thomayerovy nemocnice. Pracoval na poválečné přestavbě Karlovarska, navrhoval územní plán nejen pro Ostrov, ale také pro Kynšperk a Chlum nad Ohří a zejména pro Karlovy Vary. Je rovněž autorem přestavby karlovarského Švýcarského dvora i provizorní (trvající už 20 let) úpravy Vřídla. Od šedesátých let byl zaměstnancem státního ateliéru Keramoprojekt.

 

Zdroje

Archiv státního podniku Diamo, Příbram.

Státní oblastní archiv v Plzni, fond č. 10 487, Krajské projektové organizace Stavoprojekt Plzeň.

Státní okresní archiv Karlovy Vary, fond Městský národní výbor Ostrov 1945–1990.

 

J. Stašek – J. Suske, Kulturní dům v Ostrově: J .Krauz a kolektiv vedený J. Sedláčkem, Architektura ČSR XV, 1956, č. 3, s. 133–135.

Jan Urban, Ostrov město pod Krušnými horami, Ostrov 1959, zvl. s. 57–70.

Vítězslav Sotolař, Tak šel život: Historie 15 let okresu Karlovy Vary-Ostrov, Ostrov 1960.

Teplárna 780 bytů, Stráž míru XXIV, 1969, č. 2, 14. 1., s. 2.

Bazén pro 1800 návštěvníků: Bazén s přihřívanou vodou, Stráž míru XXIV, 1969, č. 14, 8. 4., s. 1.

K 25. výročí existence národních výborů v okrese Ostrov, Stráž míru XXV, 1970, č. 34, 25. 8., s. 2.

A perspektivy našeho okresu?, Stráž míru XXVI, 1971, č. 23, 8. 6., s. 6 (mimořádná příloha).

Ostrov, Stráž míru XXVI, 19. 10. 1971, č. 42, s. 2.

Město pod Horami, Stráž míru XXXI, 1976, č. 37, 14. 9., s. 5.

Marie Bauerová, Založení závodu Škoda v Ostrově: Příspěvek k socialistické výstavbě západočeského pohraničí, in: Minulostí západočeského kraje XVII, 1981, s. 5–13.

Jiřina Michálková, Na rozhraní dvou lázeňských měst, Národní výbory XXXV, 1985, č. 24, s. 16–17.

Marie Benešová – K. Schránilová, Jesle v Ostrově, Architektura ČSR XV, 1986, s. 12–13.

OBP Ostrov: 25 let 1961–1986, Ostrov 1986.

Jana Potužáková, Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech, Plzeň, 1990, s. 173.

Lubomír Zeman, Nový Ostrov: soubor tradicionalismu 50. let 20. století, Ostrov 1998.

Lubomír Zeman, Průvodce ostrovskými památkami, Ostrov 1999.

Lubomír Zeman (red.), Dějiny města Ostrova, Ronov nad Doubravou 2001.

Karel Kuča – Lubomír Zeman, Památky Karlovarského kraje: koncepce památkové péče v Karlovarském kraji, Karlovy Vary 2006.

Vojtěch Písačka, Ostrov a Horní Slavkov mají mnoho společného, Ostrovský měsíčník VIII, 2006, č. 4, s. 1–2.

Lubomír Zeman, Architektura socialistického realismu v severozápadních Čechách, Ostrava 2008.

 

Ulice: 
Jáchymovská
Severní
U Nemocnice
U Koupaliště
Lidická
Krušnohorská
Nádražní
Autor: 
Karel Přeslička
Ladislav Kozák
Jaroslav Krauz
Gorazd Čelechovský
Eva Kunová
Technologie: 
T 12
T 13
T 14
G 32
Projekt od: 
1947
Projekt do: 
1953
Realizace od: 
1947
Realizace do: 
1976
Fáze: 
2. Fáze socialistického realismu
Investor: 
Jáchymovské doly, n. p. Projektový ústav uranového průmyslu Ostrov nad Ohří
Realizace: 
Jáchymovské doly, n. p., závod Budování – etapy I–XVIII Pozemní stavby, n. p., Karlovy Vary
Objem počet bytů: 
5 423
Objem počet obyvatel: 
25 000
Autor textu: 
Lucie Valdhansová
Technologie - skupina: 
1. zděné tradiční
3. polomontované (kvádry, bloky, kvádropanely, blokopanely)
1. zděné tradiční
4. montované panelové celostěnové