Růžový Vrch

Karlovy Vary

Urbanistický koncept

Obytnou čtvrť Růžový Vrch, přiléhající těsně k hornímu karlovarskému nádraží, zničily nálety na konci druhé světové války. Architekt Luděk Vystyd se v projektu sídliště rozhodl navázat na předválečnou zástavbu, a to především v západní části, kde půdorysy panelových domů kopírují původní domovní bloky. Urbanistický plán východní části sídliště pak naplňuje ideály zeleného města s volnou zástavbou a parkovým charakterem ploch a klade důraz na funkce konkrétních míst. Západní a východní část sídliště dělí nejen jiný zastavovací koncept, ale také zapuštěná silniční komunikace, která Růžový Vrch protíná přímo v jeho středu. Propojení sídliště do jednoho celku zajišťuje obchodní centrum umístěné nad touto komunikací, jehož součástí je i pěší lávka.

 

Technologie, typy bytů

Osobitost urbanistické koncepce sídliště potlačilo použití běžné panelové soustavy T 06 B v karlovarské variantě. Stavebnice T 06 B patřila v 70. letech k nejčastěji používaným typům panelových domů v Československu. Vyznačovala se poměrně malým rozponem 3,6 metru, což architektům znemožňovalo navrhnout byty s dostatečným prostorovým komfortem. Karlovarská varianta této stavebnice alespoň vynikala keramickými obvodovými panely se specifickou povrchovou úpravou keramzibeton, jak to lze vidět i na sídlišti Čankovská. Byty měly obvykle dispozici 2+1 nebo 3+1 ve standardním vybavení.

 

Umělecká výzdoba

Výzdobu Růžového Vrchu nelze označit za bohatou. Najdeme tu však jedno hodnotné, ač bohužel anonymní dílo – plastiku sedící ženy na zábradlí schodiště při vchodu do restaurace v Chomutovské ulici. U sochařského díla této kvality bychom čekali důstojnější a exponovanější umístění. Zcela jiný charakter má výzdoba zahrady mateřské školy. Ukrývá dnes velice vyhledávané relikty dětských hřišť v podobě barevných pneumatik.

 

Sídliště dnes

Růžový Vrch má dnes asi 2 800 obyvatel. A je „svébytnou částí Karlových Varů, stavebně se nikdy nepropojil se svým okolím a díky poválečné obnově, která doplnila sídliště o občanskou vybavenost, se ještě více osamostatnil“. Tak lokalitu charakterizovali studenti Matouš Loskot a Tereza Kafková, žáci Michala Kohouta a Davida Tichého z pražské Fakulty architektury ČVUT. V rámci semestrální práce a výzkumného programu „Sídliště, jak dál?“ si položili otázku, jak by se mohl prostřednictvím architektury nastartovat proces přeměny Růžového Vrchu ve fungující součást Karlových Varů a omezit rizika negativního vývoje. Matouš Loskot a Tereza Kafková se snažili podpořit „maloměstský“ charakter sídliště, a to výstavbou jeho hlavního centra – „tepny společenského života“ –, ke kterému by se hierarchicky připojovala nižší zástavba, s polosoukromými zahradami ve vnitroblocích. Studenti by dále sídliště doplnili o komunitní centrum, o prostory pro malé obchody a o dům pro seniory. Hlavní důraz kladou na řešení území těsně nad Horním nádražím, kam navrhli promenádu v zeleném pásu s výhledem na centrum Karlových Varů. Studentská práce by tak mohla být inspirací pro karlovarské městské úřady. Zatím je ale oficiální představa města o nové podobě Rybářů včetně Růžového Vrchu jiná. V územním plánu z roku 1997 se počítá s dostavbou sídliště o nižší obytné domy v maximální výši šesti podlaží, s přestavbou plochy občanského vybavení západně od základní školy na objekt středního učňovského školství a se zastavěním současných zahrádek.

 

Příběh sídliště

Původní zástavba na Růžovém vrchu byla spjatá s Horním nádražím, zprovozněným roku 1869. Doprovodila ho stavba továrních i obytných komplexů a také zřízení hřbitova na konci 19. století, ke kterému v roce 1933 přibylo funkcionalistické krematorium podle návrhu profesora německé techniky v Praze Ericha Langhammera. V roce 1936 vznikla v blízkosti obytné čtvrti zahrádkářská osada, jež se ale záhy změnila v chudinskou kolonii. Téměř celá čtvrť Rybáře padla za oběť náletům druhé světové války. Jak napsal o Růžovém Vrchu historik Libor Huml v roce 2012, „v roce 1946 byla většina vyhořelých a nebezpečných ruin odstřelena, němečtí obyvatelé odsunuti, zůstaly jen dvě německé rodiny. Tehdy se ještě počítalo s výstavbou nové správní čtvrti, takže některé opravitelné domy už nebyly zachráněny“.

Radikálně se tato lokalita změnila v 70. letech 20. století s výstavbou sídliště a jeho občanské vybavenosti. Stavební práce probíhaly v šesti etapách. Problém spočíval ve zdroji pitné vody, celková dostavba sídliště závisela na dobudování senické přehrady. V prvních etapách výstavby Růžového Vrchu se kromě bytových domů v roce 1976 dokončila také základní škola Klementa Gottwalda s vlastním bazénem a přiléhající stadion Tělovýchovné jednoty Lokomotiva. Centrem sídliště se stalo obchodní centrum, které denní tisk chválil za vysoký počet nabízených služeb a za důmyslný systém zásobování z komunikace probíhající pod ním.

 

Architekti

Sídliště Růžový Vrch navrhl architekt Luděk Vystyd (1936–2012), absolvent Fakulty architektury a pozemních staveb Vysokého učení technického v Brně. Od roku 1962 Vystyd řídil odbor výstavby a územního plánování v Karlových Varech, v letech 1968–1975 pracoval ve Stavoprojektu Mariánské Lázně a poté přešel na místní pracoviště Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Chebu, kde se pak po sametové revoluci angažoval v politickém a kulturním dění. Vypracoval územní plány pro obce Valeč, Hazlov, Přebuz a Cheb, projekty sídliště „K“ a revitalizace nábřeží řeky Ohře v Chebu. Navrhl dětský dům ve Valči, zotavovnu Zápotocký v Mariánských Lázních, loděnici a obchodní dům v Chebu, často ve spolupráci s architektem Fojtou. K jeho památkářským pracím patří rekonstrukce radnice v Kadani, zámku Kynžvart, věží kostela sv. Mikuláše, františkánského kláštera nebo Günterova domu v Chebu.

 

Zdroje

Státní okresní archiv, územní pracoviště Plzeň, fond Krajské projektové organizace

Stavoprojekt Plzeň, fond č. 10487

 

-ek-, S růstem počtu bytů rostou i další starosti, Stráž míru XXX, č. 25, 17. 6. 1975, s. 1.

-hnk-, Růžové perspektivy: Hovoříme o výstavbě nového sídliště, Lázeňský časopis, 1974, č. 2, s. 8–9.

Libor Huml, Starý a nový Růžový vrch, Karlovarské radniční listy XVII, 2012, č. 9, s. 20–24.

Matouš Loskot – Tereza Kafková, Sídliště jak dál? Karlovy Vary-Růžový Vrch (semestrální práce), Fakulta architektury ČVUT, Praha 2014.

Jana Potužáková, Malá encyklopedie výtvarných umělců a architektů západních Čech, Plzeň, 1990, s. 200–201.

 

Ulice: 
Buchenwaldská
Jáchymovská
Krušnohorská
Sedlecká
Klínovecká
Autor: 
Luděk Vystyd
Technologie: 
T 06 B
Projekt od: 
1968
Projekt do: 
1970
Realizace od: 
1970
Realizace do: 
1986
Fáze: 
5. Technokratická fáze
Investor: 
Krajský investorský odbor Plzeň, oblast Karlovy Vary
Realizace: 
Pozemní stavby Karlovy Vary
Objem počet bytů: 
1 400
Objem počet obyvatel: 
5 000
Autor textu: 
Lucie Valdhansová
Technologie - skupina: 
4. montované panelové celostěnové