Invalidovna

Praha

Urbanistický koncept

Nezastavěné území východně od barokní budovy Invalidovny nedaleko městského centra lákalo architekty k urbanistickému dokomponování již v meziválečné době. Dopravní spojení tramvajovou tratí s historickým centrem města a severovýchodně pak s Palmovkou se navíc zdálo být dobrým základem pro vyřešení jednoho z častých problémů sídlišť – nedostatečné dopravní obslužnosti.

Urbanistická soutěž byla vypsána roku 1958, její výsledky zúročil tým pracovníků Státního ústavu pro projektování výstavby Prahy hned následujícího roku. Sami popsali urbanistickou koncepci provozu uvnitř sídliště takto: „Jedním z hlavních principů řešení obytného okrsku na Invalidovně po stránce vnitřní organizace je zásadní oddělení pěšího provozu, který je veden středem zástavby v zeleni. Obslužné komunikace jsou situovány po obvodu okrsku.“ Důležitost chodce podpořili architektonicky kvalitně pojatým obchodním střediskem se službami, situovaným u ulice Sokolovské. Spolu s přilehlým domem hotelového typu vytváří přívětivou „vstupní bránu“ do sídliště. Sokolovská, dopravní tepna a zároveň severní hrana sídliště, je také jedinou opravdu rušnou komunikací, od ní se odvíjí veškerý pohyb směrem k jihu, dovnitř sídliště, do klidnější zóny. Bytové domy jsou deskové (s výjimkou dvou bodových, které se v prvních plánech nevyskytovaly), orientované podle os sever-jih nebo východ-západ, pětipodlažní nebo osmipodlažní. Výjimečnou pozici i výraz má desetipodlažní hotelový dům, jehož výškovou dominanci oslabují dva bodové domy. Kompozice je velkorysá, s rozsáhlými volnými plochami, vzájemná pozice domů umožňuje průhledy nevelkým obytným celkem.

 

Technologie, typy bytů

Při stavbě obytných domů byla nově vyzkoušena technologie předepjatých panelů (jsou v nich zalité ohřevem předepjaté ocelové výztuže) na světlý rozpon 6 metrů (tj. na šířku prostoru 6 metrů – tedy celého bytu). Výhody této technologie popisoval časopis Československý architekt takto: „Nosná konstrukce vlastně obaluje celý byt a ne jako u malých rozponů jednu místnost. Dispozice bytu není vázána na konstrukci a tím je umožněno průběhem času vytvářet dispozice bytů tak, jak budou narůstat společenské požadavky, aniž bude nutné měnit výrobu prvků hlavních nosných konstrukcí.“ Při výstavbě všech typů obytných domů se použilo jen 24 druhů panelů. Šestimetrový rozpon se později uplatnil v soustavě T 08 B, zde už ovšem v tzv. konstrukční šířce, kde šest metrů je vzdáleností os nosných panelů.

Na sídlišti Invalidovna se objevily tři základní typy domů – osmipodlažní („sendvič“ nebo obyčejný dům se sekcemi), pětipodlažní deskový dům a dva dvanáctipodlažní bodové domy. V osmipodlažním „sendviči“ se střídají patra obsluhovaná výtahy a patra obsluhovaná schodišti. V tomto typu domu najdeme menší byty, jejichž skromnou výměru měly rodinám vynahradit společné klubovny, dílny a herny dětí; v průchozích patrech byly umístěny také úložné prostory pro každý byt. Nižší, pětipodlažní domy, se společným domovním vybavením soustředěným v prvním podlaží, nabízejí větší byty, dokonce i tehdejší VI. kategorie, v dnešní terminologii 4 + 1. Zvláštní druh ubytování poskytoval takzvaný hotelový dům – garsonky a jednopokojové až dvoupokojové byty s minimální koupelnou a kuchyňským koutem byly určeny převážně mladým a nezadaným lidem a mladým rodinám. Na sídlišti se uplatnilo celkem 33 druhů dispozic bytů, které navíc uživatelé mohli upravovat přestavitelnými příčkami.

 

Umělecká výzdoba

V brožuře Byty dnes a zítra, vydané investorskou státní organizací, se uvádí, že „sídliště je vybaveno výtvarnými předměty výtvarnic Mírové, Hradkové a Rychlíkové“. Nehledě na nepřesnost ve jménu (nejedná se o Hradkovou, ale o Lydii Hladíkovou), je opomenuta řada dalších významných umělců. V prostoru sídliště bychom našli nejen keramické květináče, fontánu s plastikami či celokeramickou stěnu v atriu obchodního střediska se službami trojice Lydie Hladíkové, Děvany Mírové a Marie Rychlíkové, ale také dvě betonové prolézačky Miloše Zeta a Jaroslava Vacka. Obě se stály při ulici Nekvasilově, jedna z nich, v jižní části sídliště u bodových domů, byla odstraněna v roce 2012. Podobný osud bohužel neminul ani dvě plastiky Eleonory Haragsimové – Kuřátko (odstraněno 2016) a Slepičku (zničeno 2002); obě byly původně umístěny v areálu již neexistující mateřské školky mezi ulicemi Nekvasilova a U Sluncové. Prolézačka Věž Jiřího Nováka z laminátu a kovu s kruhovými okny, osazená zřejmě již v roce 1963 u bodových domů mezi ulicemi Nekvasilova, Molákova a U Sluncové, zanikla již během normalizace. Všechna tato díla byla až na výjimky na sídliště umístěna v závěru výstavby či krátce po jejím dokončení, tedy mezi lety 1965–1868.

V areálu školy Za Invalidovnou se stále nachází socha Ludvíka Kodyma Studující chlapec datovaná zřejmě taktéž do konce šedesátých let, stejný autor vytvořil později v sedmdesátých letech kamennou plastiku Ležící před mladším z hotelů, Olympikem Tristar. U výškové budovy staršího hotelu Olympik, dokončené v roce 1971, najdeme kamennou plastiku Řeka, opět z rukou Miloše Zeta. Interiéru haly hotelu vévodila socha Vjačeslava (Václava) Irmanova, v kavárně zdobil stěnu gobelín Jiřího Fuska. Nejmladším uměleckým dílem v areálu sídliště Invalidovna je skleněná vitráž Evy Heřmanské ve stanici metra z roku 1989.

 

Sídliště dnes

Invalidovna měla již od samého počátku potenciál stát se kvalitní obytnou čtvrtí. Úspěch slavil již samotný projekt, který získal cenu I. stupně na přehlídce architektonických prací za rok 1958 a 1959 v kategorii urbanistický projekt. Autoři Polák, Šalda, Havránek, Růžička, Němeček a Urbánek pak dále získali cenu Národního výboru hlavního města Prahy za realizaci experimentálního sídliště Invalidovna v roce 1964 a dále cenu I. stupně na přehlídce architektonických prací za rok 1966–67 za středisko občanské vybavenosti. Přestože soubor nebyl realizován v plné šíři původního záměru, díky vyvážené proporci bydlení, veřejných budov a služeb se stal atraktivním bydlištěm. Roku 1979 uveřejnil časopis Architektura ČSR výsledky ankety, srovnávají spokojenost obyvatel se svým bydlením v osmi pražských lokalitách – Starého a Nového Města, činžovní zástavby Vinohrad, Smíchova a Žižkova, komornějšího Spořilova, Ořechovky a právě Invalidovny jako jediného reprezentanta panelové výstavby. Výsledky ukazují, že spokojenější než obyvatelé Invalidovny už byli jen lidé ze Spořilova a Ořechovky.

Jako u všech sídlišť se do vzhledu a života jednotlivých budov i celého sídliště promítl porevoluční vývoj, snaha obyvatel o modernizaci, ale také změna životního stylu, která přináší nové požadavky na obchodní zařízení a služby. Původně elegantní a výstavné obchodní centrum chátrá. Hotelový dům prošel rekonstrukcí, při níž naštěstí neztratil svou originální fasádu. Hotel Olympik stále slouží svému původnímu účelu, avšak již bez původních interiérů, které vzaly zasvé během mnoha úprav a rekonstrukcí, včetně té nejradikálnější po požáru v roce 1995.

V roce 1990 byla zprovozněna stanice metra Invalidovna, do života sídliště zasáhly velkou měrou povodně z léta 2002. Byly zbořeny objekty pavilónové školy, po povodních ve špatném technickém stavu, mezi keři je dnes ztracena jedna z plastik Eleonory Haragsimové. Také další umělecká díla na sídlišti podléhají zubu času.

V 90. letech započalo zastavování území mezi sídlištěm a barokní Invalidovnou, které stále pokračuje. Nově stavěné objekty nijak nekomunikují se starší zástavbou a ani funkčně ji neobohacují. Dlouhodobě se hovoří o projektu zahuštění oblasti při ulici Sokolovské, které by snížilo kvality původního návrhu, aktuálně se jedná o projektu Centrum Invalidovna, stavbě dvou věží nad vestibulem metra. Tyto stavby by naprosto popřely původní urbanistickou koncepci, nehledě na negativní dopravní zatížení celé oblasti.

Sídliště patří mezi ta nejoblíbenější v Praze. Svou roli hraje výborná dopravní dostupnost, nevelká rozloha souboru, vzdálenost od centra města a v neposlední řadě také faktory, které běžný obyvatel vnímá jaksi mimoděk – promyšlené urbanistické řešení s atypickými prvky, které sídliště Invalidovna odlišují od jiných obytných celků.

 

Příběh sídliště

Na sklonku padesátých let, po fázi socialistického realismu a zároveň po dokončení prvních panelových sídlišť nadešla doba hledání nových možností, jak v panelové technologii realizovat osobitější obytné celky. Potenciál, jak změnit obytné prostředí a variovat skladbu samotných bytů, měla především takzvaná experimentální výstavba. Její součástí byla také Invalidovna. Experimentálním byl nazýván už samotný urbanismus sídliště, který podle autorů „může ověřit naše názory na vnitřní organizaci společenského života, obsluhy a na působení různých prostorotvorných prvků“. Nastal čas uvažovat o funkčních a prostorových vazbách jinak a poučeněji než v nehierarchických prostorách funkcionalistického urbanismu či ansámblových kompozicích socialistického realismu. Na svou dobu progresivní byl na Invalidovně rovněž důraz na perspektivu pěšího. Mezi důležité přínosy se řadí také experimenty s typologií a experimenty konstrukční a interiérové. Mezi ty typologické můžeme počítat výstavbu hotelového domu s atypickými byty a takzavné „sendvičové“ domy, kombinující patra průchozí, obsluhovaná výtahy, a patra přístupná pouze schodišti.

Od května 1961 mohli návštěvníci sídliště shlédnout výstavu vnitřního zařízení v prvním dokončeném domě při Sokolovské třídě. Pět bytů IV. kategorie vybavili zaměstnanci Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK) atypickým, pro tyto účely navrženým nábytkem, dalších pět bytů (dva IV. kategorie a tři garsonky) byly vybaveny montisektorovým nebo sektorovým nábytkem běžně vyráběným. Výstava vzbudila obrovský zájem veřejnosti, zhlédlo ji kolem 75 tisíc návštěvníků.

Vezmeme-li v úvahu, že první bytový dům byl dokončen v roce 1961 a do roku 1964 již stála také převážná většina veřejných budov, podařilo se zde zvládnout častý problém pozdějších sídlišť – velmi pomalé dokončování občanské vybavenosti a infrastruktury. Z již zmíněné občanské vybavenosti byla pro obyvatele vybudována kromě obchodního střediska se službami také dnes již neexistující pavilonová školka a jesle či škola a zajímavostí je objekt výtopny s neobvyklou konstrukcí střechy, navrženou legendou oboru statikem Františkem Bäumeltem. Původní projekt zahrnoval také výstavbu kulturního střediska a garáží.

 

Architekti

Architekt Josef Polák (1923–1994) působil v šedesátých letech v Pražském projektovém ústavu, je autorem řady budov, nejčastěji ve spolupráci s kolegou Vojtěchem Šaldou. Josef Polák stál u zrodu sídliště Invalidovna již ve fázi formování urbanistické koncepce, na projektech budov pro toto sídliště pracoval po celá šedesátá léta. Navrhnul nebo se podílel na návrzích hotelového domu, věžových domů, školy, školky, domu služeb a později také hotelu Olympik.

Architekt Vojtěch Šalda (*1930) nastoupil po absolvování Fakulty architektury ČVUT do Pražského projektového ústavu, kde setrval až do roku 1971. Pod křídly tohoto ústavu se účastnil řady soutěží, stal se spoluautorem návrhů mnoha budov, často ve spolupráci s Josefem Polákem. Na sídlišti Invalidovna se podílel na projektech deskových obytných domů, věžových domů, školy, školky, hotelového domu, hotelu Olympik a na inovaci konstrukčního systému.

 

Zdroje

Experimentální výstavba v Praze na Invalidovně, Československý architekt VI, 1960, č. 6, s. 5.

František Šmolík – Jan Moučka, Invalidovna – experiment i urbanistický, Československý architekt VI, 1960, č. 7, s. 3.

František Šmolík – Vít Havránek, Exerimentální výstavba na Invalidovně, Architektura ČSSR XIX, 1960, s. 455–468.

Výstava Přehlídky 1958–1960, Československý architekt VII, 1961, č. 3, s. 2.

Adolf Benš, Velký krok kupředu, Československý architekt VII, č. 13–14, 1961, s. 5.

Dům hotelového bydlení v Praze na Invalidovně, Architektura ČSSR XXII, 1963, s. 596–597.

Interhotel Olympik, Československý architekt XVII, č. 15, 1971, s. 3.

Otakar Novotný a kolektiv PPÚ, Architekti Praze, Praha 1971.

Byty dnes a zítra, svazek Invalidovna, Praha, nedatováno.

Byty včera, dnes a zítra, Praha 1976.

Stanislava Héniková – Helena Petrášová, Vybraná území, Architektura ČSR XXXVII, 1979, č. 7, 306–314.

Květa Jechová, Člověk ve městě, Architektura ČSR XXXVII, 1979, č. 7, 315–319.

Pavel Karous (ed.), Vetřelci a volavky, Atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968–1989), Praha 2013.

Ladislav Zikmund-Lender (ed.), Experimentální sídliště Invalidovna, Praha 2014.

 

Ulice: 
Sokolovská
Za Invalidovnou
Molákova
U Invalidovny
U Sluncové
Nekvasilova
Autor: 
Josef Polák
Vojtěch Šalda
Václav Havránek
Jiří Lasovský
Vladimír Němeček
Jiří Novotný
František Šmolík
Miroslav Růžička
František Urbánek
Stanislav Horák
Josef Šedivý
Jan Zelený
Technologie: 
T 08 B
Projekt od: 
1958
Projekt do: 
1960
Realizace od: 
1960
Realizace do: 
1967
Fáze: 
3. Pionýrská fáze
Investor: 
Výstavba hlavního města Prahy, výstavba sídlišť
Realizace: 
Konstruktiva, národní podnik (inženýrské sítě a občanské vybavení, generální dodavatel) Montované stavby Praha (bytové objekty) Prefa Praha (výroba prvků pro bytové objekty)
Objem počet bytů: 
1 274
Objem počet obyvatel: 
4 265
Autor textu: 
Michaela Jehlíková Janečková
Technologie - skupina: 
4. montované panelové celostěnové