Urbanistický koncept
Výsledné řešení navazuje na soutěžní návrh Vlastimila Durdíka a Jiřího Novotného z roku 1963, který dále rozpracovali Josef Polák, Vojtěch Šalda a hlavní architekt souboru Viktor Tuček. Ze soutěžního návrhu autoři převzali základní dopravní schéma, které umožnilo odvést tranzitní dopravu mimo sídliště, a koncept dvou hlavních křížících se pěších os. Z podélné pěší osy jsou přístupné veřejné budovy – jesle, školky, školy, nákupní centra. Příčnou severojižní osu, ulici Burešovu s průhledem k vrcholu Ďáblického háje vedli autoři sídliště od dnešní stanice metra Ládví. Těžiště celého souboru tvoří okolí stanice metra s budovou kina, obchodním centrem, kulturním domem a terasovým domem na severní straně. Budovy občanské vybavenosti jsou kontrastně k výškovým obytným domům nižší, nejčastěji dvoupodlažní, pavilonového typu.
V jižní části sídliště se obytné domy seskupují do tří polouzavřených bloků z deskových objektů o 11 a 13 podlažích, doplňují je tři výškové dominanty devatenáctipodlažních věží s atypickou kaskádovitou podnoží. Severněji autoři umístili čtyři souběžné dvojice deskových domů, kolmo na ulici Žernoseckou a podélně s pěší osou Burešovy ulice. Urbanistickou strukturu menšího území severně od Žernosecké naproti tomu tvoří nižší bodové domy.
V severozápadním cípu sídliště se nacházela střelnice, kde nacisté za druhé světové války popravili 1 300 vlastenců. Pietní úpravu tohoto místa navrhl Josef Polák, část valů střelnice přitom ponechal a tyto náspy se staly součástí parkové úpravy sídliště. Úpravu zeleně celého sídliště navrhla Zorka Buriánová, a to včetně skladby dřevin a biotopového jezírka.
Součást původní koncepce tvořil návrh zastavění území východně od ulice Ďáblické a severně od Liberecké. Výstavba na těchto územích byla podle původního plánu provedena jen na straně Střížkova.
Technologie, typy bytů
Deskové obytné domy mezi ulicemi Žernosecká a Střelničná jsou postaveny v technologii T 08 B s rozponem 6 metrů. Oproti běžnému použití tohoto typu však architekti upravili dispozice bytů a ty tak nabízejí hlubší lodžie či větší plochu vestavěných skříní. Byty nemají prefabrikovaná bytová jádra a jejich velikost se pohybuje mezi 42 m² a 85 m² – v dnešní terminologii by se jednalo o byty označované 2 + kk až 4 + kk. Vstupní podlaží deskových domů nejsou panelová, nýbrž atypicky odlita z betonu. Tato technologie umožnila zvýšit výšku vstupního podlaží na 4,5 metru, čímž domy získaly důstojné vstupní haly.
Výškové bodové objekty architekti řešili kombinovaným systémem, s modulem 3,6 metrů. V těchto domech se nacházejí garsoniéry, jen v nižších, kaskádovitě rozšířených patrech jsou byty větší.
Oblast severně od ulice Žernosecké u Ďáblického háje autoři zastavěli především šestipodlažními domy se šesti byty na patře, a to vždy třemi byty většími, rodinnými, dvěma menšími a jednou garsoniérou.
Umělecká výzdoba
Autoři sídliště věnovali velkou péči výběru kvalitních povrchových materiálů, dobře řemeslně zpracovaným detailům i samotným uměleckým dílům. Vstupní haly deskových domů zdobí plastiky, reliéfy a jiná umělecká díla, každého domu se přitom ujal jeden autor, například Vlastimil Květenský, Jaroslav Šajn, Ivo Sedliský nebo Jan Hána. Řadu dalších uměleckých děl bychom našli i v interiérech veřejných budov. Ve školách šlo o keramické stěny, například od manželů Pravoslava a Jindřišky Radových, u vchodů do školek o domovní znamení z keramiky, kamene a barevného skla. Ve vstupní hale kina se nacházela dnes již zničená keramická stěna, další pak v kulturním domě, obě od Vlastimila Květenského. Foyer kulturního domu zdobila plastika mladé ženy Zdeňka Němečka, průčelí nákupního střediska a část průčelí kulturního domu měly obložení z keramických kachlů od Václava Dolejše. Drobných plastik či uměleckořemeslných děl bychom v interiérech budov na sídlišti našli víc.
Ve veřejném prostoru se autoři rozhodli osadit jen pět plastik. Patřila k nim Fontána Vladimíra Kýna mezi deskovými domy nebo Pelikáni Jiřího Černocha na ostrůvku uprostřed jezírka.
Působivým místem se stal pietně upravený prostor bývalé střelnice. Mohutná brána tu návštěvníka vtahuje do prostoru mezi valy, vše pointuje dramatická Pieta Miloše Zeta a inkrustace Martina Sladkého.
Sídliště dnes
Ďáblické sídliště je, díky promyšlené urbanistické kompozici, atypickým bytům i detailům, nezaměnitelné s jiným sídlištěm. Jedinečný charakter místa je čitelný i po více než čtyřiceti letech od dokončení, kdy již zanikly mnohé původní prvky. Změna oproti původnímu stavu je patrná z dobových fotografií. Na nich vidíme udržovanou zeleň včetně květinových záhonů, vkusné detaily fasád s kvalitními povrchovými úpravami. Ani Ďáblice se neubránily snahám o diferenciaci vzhledu jednotlivých domů za pomoci barevných nátěrů, výměny krásných lodžiových zábradlí se skleněnou mozaikou za jednodušší barevné desky a výměny černých okenních rámů za dnešní plastové, různobarevné. Nejcitlivější části – vstupní podlaží – jsou upravována naprosto odlišně, s různou mírou respektu k původnímu řešení. Polovina průchodů v přízemích domů byla (převážně v 90. letech) nevhodně zastavěna objekty drobných provozoven a prodejen. Většinu bytových domů dnes nalezneme v jiném než původním stavu kvůli zateplením, výměně oken, nebo dokonce nástavbám. Nejdrastičtějšími úpravami prošly některé veřejné a obchodní budovy. Pavilonové obchodní centrum u stanice Ládví postrádá mnohé z původního lesku, dramaticky se změnil také interiér kubusu obchodního domu.
Nesmyslnou úpravou (samozřejmě ospravedlnitelnou ekonomickými kritérii) byly proměněny interiéry kina Moskva (dnes Multikino Ládví). Zmizel důstojný dvoupodlažní prosvětlený prostor, byl nahrazen soudobým sádrokartonem. Keramická stěna je zcela zbytečně zničena, na místě šaten najdeme prodejnu popcornu. Právě devalvace dříve hodnotných prostor (nejčastěji kulturních, restauračních a obchodních) bývá nakročením k devalvaci celého obytného celku. V případě Ďáblic naštěstí zbývá mnoho kvalitního. Lhostejnost k uměleckým dílům v prostoru sídliště vyprovokovala uměleckou skupinu Ládví v letech 2006–2008 k řadě akcí a intervencí, které měly upřít pozornost veřejnosti ke kvalitám bydlení na ďáblickém sídlišti.
V roce 2004 byla otevřena stanice metra Ládví, a obyvatelé sídliště tak získali rychlejší dopravní spojení. Rekonstrukcí prošlo také koupaliště v západní části souboru.
Příběh sídliště
Ďáblice tvořily součást rozsáhlého projektu Severního Města. Sever Prahy byl pro své příhodné přírodní podmínky určen k zástavbě převážně obytného charakteru již od prvních úvah o dalším poválečném rozšiřování města. Šlo o náročný počin, uskutečnitelný jen v centrálně řízeném státě. Souměstí – od východu – Prosek, Ďáblice, Kobylisy, Bohnice – mělo ubytovat 120 tisíc obyvatel. Vypracování jednotné dopravní a inženýrské infrastruktury, rozvržení vztahů jednotlivých nových měst k původní zástavbě, to vše byly obrovské úkoly pro týmy spolupracujících urbanistů, inženýrů, ale i sociologů.
Autorský tým pracoval na projektu v letech 1963–1968, tedy v době, která se snažila oponovat uniformitě mnoha již realizovaných sídlišť a navázat na úspěšné experimentální projekty, jakými byla například pražská Invalidovna. Viktoru Tučkovi se podařilo prosadit nespočet atypických řešení jak v oblasti konstrukcí, tak v dispozicích bytů či v parteru sídliště. Většina novátorských, a zřejmě i těžce vybojovaných, detailů je dodnes funkčních. Krátce po nastěhování obyvatel si autoři posteskli pouze nad opadávajícími břidlicovými obklady vstupních podlaží deskových domů, vymývání černé barvy z meziokenních vložek barvených sazemi a bílý nástřik fasády věžových domů, který přitahoval nečistoty a během tří let zešedl.
Deskové domy mají atypicky řešená nejen vstupní podlaží a byty, ale i takové detaily jako poštovní schránky či původně do domů umístěné kóje na popelnice. Zábradlí lodžií se také odlišují od jiných sídlišť – vložené čtvercové desky zdobí červená skleněná mozaika. Velmi specifickým poznávacím znakem sídliště jsou tři výškové domy s předstupujícími terasovitými buňkami v nižších patrech.
Výstavba sídliště započala v roce 1968, do roku 1975 byly hotové bytové domy a některé stavby občanské vybavenosti. Oblast u stanice metra Ládví čekala na realizaci až do let 1976–1978. Poslední dokončenou stavbou, nepočítáme-li stanici metra z roku 2004, se stal kulturní dům, otevřený až v roce 1983.
Sídliště budilo zájem nejen laické, ale i odborné veřejnosti již v době realizace. Architekt Tuček hovořil o přibližně patnácti výpravách odborníků ze zahraničí ročně s cílem zhlédnout průběh výstavby, a to se jednalo pouze o oficiální zájezdy architektů. Na otázku, jak je spokojen s průběhem realizace, v roce 1973 odpověděl: „Zatím se daří realizovat naše úmysly i v materiálu. Měli jsme prostě štěstí; dnes, kdy se tolik zvýšila potřeba výstavby v Praze, už by nešlo všechno realizovat tak snadno. Tady se neprojevoval nějaký ten tlak na architekty z důvodů problematických úspor.“ Trefně tak postihl moment v československé architektuře, kdy bylo v rámci daného systému možné postavit právě takové sídliště, jakými jsou pražské Ďáblice.
Architekti
Viktor Tuček (1925–1994) vystudoval architekturu na pražském Českém vysokém učení technickém, po dokončení studií pracoval v Ústí nad Labem. Je autorem nebo spoluautorem řady ústeckých staveb, podílel se na urbanistické koncepci sídliště Skřivánek. Od šedesátých let působil v Praze, jako hlavní architekt je zodpovědný za realizaci sídliště Ďáblice. Autorsky se podílel i na dalších pražských sídlištích, například Barrandov a Horní Měcholupy-Uhříněves.
Zdroje
František Šmolík, Soutěž na urbanistické řešení ďáblické obytné čtvrti v severním sídlišti Prahy, Architektura ČSSR XXII, 1963, s. 171–178.
Otakar Novotný a kolektiv PPÚ, Architekti Praze, Praha 1971.
Jiří Brabenec, Cesty vedou do Ďáblic, Československý architekt XIX, 1973, č. 21–22, s. 2.
Byty dnes a zítra, Praha 1976.
Karel Runštuk, Komplexní bytová výstavba, Architektura ČSSR XXXVII, 1978, č. 2, s. 69–71.
Viktor Tuček, Parter sídliště Ďáblice v Praze, Architektura ČSSR XL, 1981, č. 6, s. 256–259.
Viktor Tuček (ed.), Obytný soubor Ďáblice, Praha 1984, s. 105.
Pavel Karous (ed.), Vetřelci a volavky, Atlas výtvarného umění ve veřejném prostoru v Československu v období normalizace (1968–1989), Praha 2013.
Hana Řepková, Problematika památkové ochrany sídlišť na příkladu sídliště Ďáblice, in: Zprávy památkové péče 75, 2015, č. 4, s. 313–321.